Bezcitná a cynická, citlivá a něžná, úsměvná a malicherná, smutná a hluboká, je s ní spousta legrace a ví o vás snad úplně všechno. Taková je knížka Nicka Hornbyho Všechny moje lásky.
Pětatřicetiletý Rob unikl z díry na předměstí•, kde vyrostl do centra Londýna, jak je však možné, že stejně nakonec žije ubohým předměstkým životem? Bruce Springsteen přece zpívá, že můžete buď zůstat a shnít, nebo uniknou a hořet. Anebo to všechno dělá ta jeho milovaná pop music? Když totiž člověk dvacet let poslouchá od rána do večera písničky o zlomených srdcích, musí to na něm zanechat nějaké následky. Anebo jsou v tom jizvy po prvních láskách?
Robova poslední přítelkyně Laura ho právě opustila a jeho živnost, bazar s vinylovými deskami, se mu hroutí do hajzlíku". I noc strávená s opravdovou americkou zpěvačku, jeho životní triumf, jeho šoustus aureus, mu ráno přinese jen další otázky: Vždyť ji vůbec neznám, tak co dělám v její posteli? To pro mě vážně není na světě jiné, bezpečnější místo než tohle nebo můj stísněný, opuštěný byt?
Rob není se svým životem moc spokojený, je ale přesvědčený, že ničemu jinému než pop music nerozumí, že v něm nic jiného není, a hlavně - chce si pořád nechat všechny možnosti otevřené, a tím pádem, jak říká Laura...
Hornbyho umění spočívá jednak v otevřenosti, s jakou dává čtenáři nahlédnout do lidské, a zde zejména mužské duše a jejích všemožných pochodů, bez ohledu na to, zda jsou pozitivní či ryze cynické, a jednak v mistrné práci s příběhem, který čtenáři ordinuje v dávkách tu toho, tu onoho, až se mu náhle, ve chvíli, kdy je zahlcen spoustou malicherností, zjeví podstata věci v celé své nahotě, aniž je třeba další výpovědi.
Je to kniha, v níž se prolíná několik myšlenkových rovin, a přitom se čte tak rychle, že je mnohdy ani nestačíme postřehnout. Na druhé čtení to bude možná ještě větší pochutnávka.
|
NAHORU 
