Jošikawův rozsáhlý román Mijamoto Musaši (č. Musaši) je v Japonsku dodnes jedním z nejpopulárnějších děl. V češtině se již objevil historický román Šinšo Taikóki (č. Taiko) pořízený z anglického překladu, Eidži Jošikawa (vlastním jménem Jošikawa Hidecugu) tedy není českému čtenáři zcela neznámý, ale teprve v Musašim se mu dostává možnosti plně vychutnat vypravěčské kvality tohoto spisovatele. Tímto dílem se Jošikawa v Japonsku proslavil natolik, že při zmínce jeho jména se většině lidí vybaví právě román Musaši. Svým jedinečným pojetím nejen stanovil hranice žánru, který se dodnes těší značné oblibě, ale současně lze Musašiho považovat za nejlépe vystavěný japonský historický román vůbec. Jošikawa nepospojoval jen historická fakta a výplody své fantazie do zajímavého celku, aby upoutal čtenáře a nabídl mu svou představu běhu dějinných událostí. Díky ztotožnění se s hrdinou a promítnutím své životní zkušenosti dokázal vytvořit napínavý příběh, který vede zároveň k hlubšímu poznání filozofie člověka, jenž se rozhodl ukáznit svou mysl a dosáhnout vytyčeného cíle – stát se skutečnou lidskou bytostí.

Stejně jako hrdina jeho románu, neměl ani Eidži Jošikawa příliš šťastné dětství. Narodil se v roce 1892 v Jokohamě, jako nejstarší syn v bohaté rodině bývalého samuraje, který se dal na podnikání. Rodina platila Jošikawovi dokonce i soukromého učitele angličtiny, ale když mu bylo jedenáct, kvůli nezřízenému pití a soustavným neúspěchům otce se přestalo rodině dařit a mladičký Jošikawa musel začít pracovat, aby svým dílem přispěl k vylepšení domácího rozpočtu. Studiu se od té doby věnoval pouze po večerech. Vystřídal řadu pomocných profesí, od poslíčka v obchodě, poskoka v tiskárně, obyčejného nádeníka, až po přístavního dělníka. Právě poslední činnost, kterou vykonával nejdéle, jej téměř stála život. Zranil se, když při opravě lodi nesl neúměrně těžký náklad. Tehdy se konečně rozhodlo o jeho budoucím směřování. Po dlouhá léta Jošikawa toužil po tom, stát se spisovatelem. Během pobytu v nemocnici to bylo nejspíš toto přání, které mu dodávalo sílu a pomohlo zotavit se z těžkého zranění. Po propuštění z nemocnice přesídlil do Tokia, kde začal působit jako grafik a novinář. V té době mu už bylo přes dvacet let.

V roce 1914 publikoval svoje první dílo Enošima monogatari (Příběh z Enošimy) o zázračných činech bohyně Benzaiten. V roce 1921 začal pracovat na plný úvazek jako redaktor pro noviny Maiju šinbun, ale po ničivém zemětřesení, které postihlo Tokio o dva roky později, přestaly tyto noviny prakticky existovat, a tak se Jošikawa konečně rozhodl plně věnovat literatuře. V roce 1925 vycházel časopisecky na pokračování jeho román Kennan Džonan (Potíže s mečem, trable s ženami) o pomstě a milostných avantýrách půvabného samuraje z období Edo (1600-1868). Jednotlivé díly měly ohromný úspěch, a tak Jošikawa pokračoval v podobném duchu několika dobrodružnými romány až do začátku třicátých let. Tou dobou napsal také autobiografické dílo Kankan muši wa utau (Hmizí naříkání), 1930-31, ve kterém se zmiňuje o svém dětství.

Zásadní průlom pro něj však představoval právě román Mijamoto Musaši. Vydával jej nejprve na pokračování v novinách Mainiči šinbun v letech 1935 až 1939. Jošikawa byl už unaven dobrodružnými a fantastickými příběhy, pojal proto své dílo zcela odlišným způsobem než tomu bylo doposud. Rozvíjení osudů několika postav najednou, duchovní rozměr a částečně i didaktický přístup přispěly k popularitě tohoto i jeho pozdějších děl. Mezi jeho nejvýznamnější díla z pozdějšího období patří zmíněný román Šinšo Taikóki (Taiko), o životě jednoho ze sjednotitelů Japonska Tojotomiho Hidejošiho, a Šin Heike monogatari (Nový příběh rodu Taira), r. 1950–57, v němž se vrací k bojům rodů Taira a Minamoto na konci 12. století, které byly tklivě zobrazeny v klasickém díle Heike monogatari (č. Příběh rodu Taira). V Jošikawově podání je však příběh pojat jako vyprávění správce z císařského dvora, který celé dění pozoruje a plně prožívá jako svědek všech hlavních událostí.

Úspěch románu Mijamoto Musaši, mimochodem oblíbené četbě vojáků japonské císařské armády během druhé světové války, se velkou měrou podepsal i na tom, jak je tento slavný šermíř, malíř a kaligraf vnímán dnes. V podstatě vše, co dnes Japonci o Musašim ví, se odvozuje od Jošikawovy fabulace. V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje. Román je bezesporu poplatný rovněž době, kdy byl napsán. Japonsko ve třicátých letech válčilo s Čínou, propaganda a cenzura ovlivňovaly životy všech Japonců. Není pochyb o tom, že hrdina, který se uchyluje k sebekázni a rozvíjí cestu meče, pravého ducha japonského samuraje, se autoritám musel líbit. Jinak tomu asi bylo v případě jeho samotářství, neochoty přijmout zažitý řád věcí. Musašiho přednosti však nejspíš tento „nešvar“ plně zastínily. Hrdina se sice ubírá cestou, kterou si zvolil zcela svobodně, a nebere ohledy na vyšší autority, ale jeho jednání a činy nejsou skutky skutečného rebela. Cesta zdokonalení (muša šúgjó) nebyla v jeho době ničím neobvyklým, spousta válečníků putovala v mládí po Japonsku za účelem vytříbení techniky boje mečem a zocelení těla i ducha, aby se pak stali věrnými vazaly, kteří slouží svým pánům oddaně až do smrti. Poslušnost byla samozřejmě jednou z vlastností, již v době války Japonsko od svých poddaných vyžadovalo. Vzorem poslušnosti a oddanosti císaři byla vazalská věrnost opírající se o neokonfuciánskou ideologii období Tokugawa.

Začátek 17. století byl dobou snah po dosažení stabilního řádu a dokonalé kontroly nad všemi aspekty života obyvatel země vycházejícího slunce. Tokugawové pod zástěrkou nastolení míru uchvátili moc nad celou zemí. Toto „nastolení míru“ se ale neudálo ze dne na den, bitvou u Sekigahary v roce 1600 ještě nebylo vyhráno. Až do roku 1616, kdy došlo k rozhodujícímu střetnutí, při němž byl dobyt Ósacký hrad, poslední bašta odporu, byla země rozdělena na ty, kteří stranili Tokugawům, a na ty, kteří podporovali manželku a syna Tojotomiho Hidejošiho. Na začátku období Tokugawa existovala ještě značná sociální mobilita, jednotlivé třídy od sebe ještě nebyly tak přísně odděleny, jako tomu bylo v pozdějších dobách. Schopný syn rolníka se za určitých okolností mohl stát samurajem, samuraj se mohl stát obchodníkem. Byla to doba nadějí v realizaci vlastních snů o dosažení štěstí. Jošikawa tuto dobu zobrazuje s obdivuhodnou živostí a přesvědčivostí. Nesmíme však zapomínat, že se nejedná o historii, autor buduje svůj text tak, aby upoutal čtenářovu pozornost. V románu proto vystupují různé historické osobnosti, které se pravděpodobně s Musašim nikdy nesetkaly. Jejich uvedení ale dává možnost hlouběji nahlédnout do časů, které rozhodujícím způsobem určily, jakým směrem se bude Japonsko dalších tři sta padesát let ubírat.

O životě skutečného Mijamota Musašiho toho víme opravdu málo. Narodil se pravděpodobně v roce 1584 (o datu narození se vedou dlouholeté spory) jako jediný syn Mijamota Munisaie. Už jako chlapec vynikal Musaši v bojových uměních, první zápas podstoupil ve věku třinácti let, kdy porazil dospělého samuraje jménem Arima Kihei. Před rokem 1600 opustil rodnou ves a zúčastnil se bitvy u Sekigahary, bohužel na straně poražených. V roce 1604 Musaši přivedl ke zkáze kjótskou školu šermu vedenou rodem Jošioka. Jošikawa se nejspíš při vykreslení těchto událostí příliš nevzdálil od skutečných událostí. Bitva u Ičidžódži, při níž bojoval proti mnohonásobné přesile a zabil mladistvého dědice rodu Jošioka, znamenala v životě Musašiho důležitý zlom. Zkázou Jošioků se proslavil po celém Japonsku. V roce 1612 podstoupil ještě důležitější souboj se Sasakim Kodžiróem, který byl považován za jednoho z nejlepších šermířů všech dob. Není překvapením, že tento souboj představuje vyvrcholení Jošikawova románu. Vítězstvím nad Kodžiróem si Musaši vysloužil věčnou slávu, byl od té doby nejváženějším samurajem celé země.

V letech 1615 a 1616 se Musaši zúčastnil bitev o Ósacký hrad. Dodnes není dostatečně jasno, na čí straně bojoval. Podstatné však je, že nevešel v nemilost vítězného rodu Tokugawa. Až do své smrti v roce 1645 Musaši údajně neprohrál jediný zápas, putoval po Japonsku a byl příležitostně najímán jako poradce v mnohých otázkách – kromě strategie a vojenství to bylo i stavitelství a ceněn byl rovněž jako malíř a kaligraf. Několik let před svou smrtí se usadil v Kumamotu u knížete Hosokawy Tadatošiho. Zde také sepsal svou slavnou knihu Gorin no šo (Knihu pěti kruhů). Kniha pěti kruhů je jedním z klíčů k jeho životu a myšlení, při psaní svého románu z ní Jošikawa do značné míry vycházel, o čemž svědčí i členění knihy na díly se stejnými názvy (to se samozřejmě týká prvních pěti dílů). Kniha pěti kruhů je knihou určenou válečníkům a adeptům bojových umění, jakožto poučení o strategii ji používají i japonští a američtí manažeři. Kniha samotná může západnímu čtenáři přijít jako těžko srozumitelná, po přečtení Jošikawova románu tomu však může být jinak. Esence Musašiho filozofie je osvětlena na příkladu života a úvah románového Musašiho. V tomto ohledu nelze tvrdit, že se jedná pouze o historický román.

Další rozměr a zcela určitě výplod Jošikawovy fantazie představuje jeho vztah k ženám, konkrétně k Ocú. Musaši a Ocú se sobě neustále vzdalují a přibližují, aby se konečně setkali před Musašiho rozhodujícím soubojem s Kodžiróem. Slibem lásky dosahuje jejich vztah naplnění. Románový Musaši má Ocú rád, ale bojí se její lásky. Teprve opravdovým probuzením (buddhistický termín, který bývá často nesprávně překládán jako osvícení) dosáhne vytyčeného cíle, stane se opravdovou lidskou bytostí – člověkem schopným pravé lásky. Musaši je tak zároveň velkým příběhem o lásce se šťastným koncem.

Jošikawův Musaši byl mnohokrát zfilmován, pokaždé je však tento rozsáhlý příběh upravován jiným způsobem, aby přilákal další diváky do kin. Slavná je třídílná verze režiséra Hirošiho Inagakiho z let 1954–56 známá pod anglickým názvem Samurai Trilogy (Samurajská trilogie), jejíž první díl získal Oscara za nejlepší zahraniční film. V roce 2003 japonská televize NHK odvysílala 49dílný seriál Musaši, který odstartoval novou vlnu zájmu o Jošikawův román. Seriálová verze přinesla i další osudy hrdinů po souboji Musašiho s Kodžiróem, k čemuž nedošlo poprvé. Pokračování Musašiho se objevilo ve filmové (televizní) podobě už dvakrát. Samotný seriál byl reakcí na populární sérii komiksového (manga) zpracování Jošikawova románu pod názvem Bagabondo (Vagabund) od Takehika Inoueho, která vychází od roku 1998. Musaši tedy i dlouho po své smrti na nás útočí ze všech médií. Jošikawa však položil laťku tak vysoko, že se ji asi ani po tolika letech nepodaří jen tak překonat. Jeho příběh muže, který touží po splnění svého velkého snu bez cizí pomoci, přitahuje další a další generace čtenářů. V tomto smyslu má tento román stále co říct.