Japonský román o samurajovi Musašim
Bezmála tisícistránkový dobrodružný román od japonského spisovatele Eidžiho
Jošikawy popisuje příběh legendárního samuraje Musašiho, který v 17. století zdokonalil techniku boje mečem.
Jak tomu doopravdy bylo s pozoruhodným
šermířem, malířem, kaligrafem a myslitelem,
známým dnes většinou pod jménem
Mijamoto Musaši, se už nejspíš nikdy nikdo
přesně nedozví. Faktů o tomto muži, který
začal svou slavnou pouť jako třináctiletý zabiják
(když údajně brutálně utloukl dřevěnou
holí dospělého vojáka), strávil nejlepší léta
touláním po Japonsku a vyhledáváním soubojů
(ze zmiňovaných více než šedesáti údajně
ani jeden neprohrál) a proslul nejprve jako
zastánce originální metody boje se dvěma
meči najednou, je dostupných jen poskrovnu.
V Japonsku jsou k vidění dvě jeho sochy,
jedna v jeho rodišti ve vsi Mijamoto v někdejší
provincii Mimasaka na jižním Honšú, jedna
v Kumamotu na Kjúšú, kde šermíř k stáru
pobýval na panství rodu Hosokawa v jeskyni
Reigandó, v níž dal vzniknout své proslulé
Knize pěti kruhů, dodnes v původním znění
vydávané a studované japonskými manažery
coby strategií se zabývající spis. Historický
Musaši zřejmě byl ve své době japonskému
šermu a vojenství vůbec tím, čím jsou
i současné sebeobranné systémy tradičním
bojovým uměním: otevřenou výzvou prakticky
zaměřeného, přirozeně talentovaného
samouka zritualizované, uzavřené soustavě,
jakou čím dál více začínalo být japonské
vojenství po nastolení tokugawského míru
po bitvě u Sekigahary.
Cesta za sebezdokonalením
O co méně je dochováno přesných informací
o Musašim jako člověku, o to více se otevírá
prostoru pro fabulaci spisovatele, který si tuto
čtenářsky bezesporu vděčnou osobnost japonské
historie vezme za námět. V Japonsku tak
téměř tři sta let po šermířově smrti učinil Eidži
Jošikawa, proslulý autor populárních románů,
a jeho vizi se dostalo širokého pole působnosti
coby románu psaného na pokračování v druhé
polovině třicátých let na stránkách jednoho
z hlavních japonských deníků Mainiči šinbun.
Vznikl tak obraz Mijamota Musašiho, jak
jej teď mají možnost poznat i čeští čtenáři.
Jako samuraje bez bázně a hany, jdoucího si
ve víru společenských změn svou vlastní cestou
za sebezdokonalením.
Ujasněme si raději hned na začátku, že
Jošikawův samurajský román o Musašim není
a ani nechce v žádném případě být „velkou
literaturou“. Jde především o ukázku dobové
japonské masové, zábavné literatury, taišú
bungaku, psanou s jinými záměry a pro docela
jiné čtenáře než odděleně vycházející takzvaná
džunbungaku, neboli česky literatura
„čistá“ či „vysoká“. Románu to není třeba mít
nijak za zlé, zrovna jako nemáme za zlé Mayovu
Vinnetouovi, že nedosahuje výšin Goethova
Fausta, jelikož každou z těchto knih čteme
z jiných příčin a půvaby každé z nich spočívají
v něčem docela jiném.
Musašiho nebudou samozřejmě číst příznivci
Vinnetoua: jeho české vydání dost věrně
odráží soudobou vlnu zájmu o Japonsko,
patrnou ostatně nejen v Čeké republice. Na
své si tu pochopitelně přijdou asi především
stoupenci bojových umění, zejména ti mladší.
Těm, kteří cvičí kendó a iaidó, japonskou
cestu meče spolu s jeho etiketou a uměním
jeho tasení, je Musaši jako vzor všech vzorů
ostatně už dlouho znám – první český překlad
jeho Knihy pěti kruhů byl vydán ve známém
bratislavském CAD pressu už před bezmála
dvaceti lety.
Duchovní prozření
Co za román je tedy ve svém žánru zábavné
literatury Musaši? Odpověď může s trochou
nadsázky znít: správný samurajský román,
zábavný román s mravně vyhraněným hrdinou.
Neboť s tím záměrem je Musaši převážně
psán: motivovat své čtenáře k zaujetí
správného, morálního postoje. A to zejména
k sobě samému. Musaši je modelován ze
stejného těsta, jako byli i pozdější Kurosawovi
fi lmoví samurajové, především nejslavnějších
sedm.
Čtenáři je Musaši představen coby člověk,
který je (ne úplně ze své vůle) přiveden z dráhy
mladého vagabunda na cestu duchovního
vývoje (vykresleného způsobem podobným
hagiografi ím o buddhistických světcích
typu Milarepy). Jošikawův Musaši se nepotuluje
měnícím se Japonskem počátku vlády
Tokugawů ze souboje do souboje jen tak pro
nic za nic, ale proto, že – po vzoru uvedených
světců – usiluje v podstatě o duchovní
prozření, o nalezení „pravého významu cesty
meče“. V tomto svém hledání nikdy nepoleví,
v důsledku čehož jedná v zásadě vždy dobrým
způsobem, na rozdíl od svých protivníků,
v románu vylíčených jako lidé morálně
pokleslí, ovládaní pýchou (Sasaki Kódžiró) či
hněvem (stařena Osugi), anebo prostě nevytrvalí
v podobném následování pravé cesty
(Matahači), kteří tak tvoří pozadí, na němž
mohou vyniknout Musašiho ctnosti.
Nástrahy a poučení
Samotná osnova příběhu není příliš složitá
– je dána pojetím Musašiho života jako
poznávání cesty meče. Čtenář Musašiho provází
na jeho cestě od mladých let přes jeho
slavná vítězství (proslulá porážka Jošikovy
šermířské školy), dobré skutky i morální
lekce až do historického souboje na ostrově
v moři poblíž úžiny mezi Kjúšú a Honšú,
ve kterém hrdina poráží právě Sasakiho
Kódžiróa, svou hlavní románovou nemesis.
Než je mu to umožněno, čelí s ním čtenář
nástrahám nejrůznějších protivníků a dostává
se mu poučení od osobností, s nimiž se
Musaši na své pouti setkává. Celek je přes
svou délku povětšinou velice dobře čtivý,
vyobrazení dobového Japonska náležitě barvité
(a navíc v Jošikawově podání i dozajista
autentičtější než dosavadní Clavelovy japonerie,
které měl český čtenář možnost doposud
z populárního čtení s japonským zaměřením
poznat) a Musaši pak jako archetypální
hrdina patřičně strhující a inspirující.
Dlužno říct, že při líčení podobných příhod
Jošikawa zahrnul poctivě do děje veškeré
informace, které se o Musašim dochovaly.
Stejně tak je patrná jeho snaha o návaznost
na Knihu pěti kruhů, podle které je pojmenováno
prvních pět ze sedmi románových oddílů
a jejíž některé pozdější teze („Nikdy nelituj
ničeho, cos udělal“ atd.) nechává svého
hrdinu na jeho pouti, zejména v počátcích,
zakoušet na vlastní kůži a zapisovat na papír,
který má k tomu účelu vždy po ruce.
Populární čtení
Román na druhé straně nezapře, že byl
vydáván na pokračování po dobu mnoha let
v populárním listě: odtud vpravdě předlouhá
délka (v české verzi bezmála tisíc stran),
nezadávající si s klasickými romány čínskými
či Bakinovými zábavnými příběhy gesaku
z období Edo. Také postupy populární literatury
jsou mnohdy jasně patrné: odtud všechny
ty „náhlé a nečekané“ dějové zvraty ve
vedlejších liniích příběhu, povědomé komukoliv,
komu se kdy dostal do ruky podobný
zábavný žánr nejen japonské provenience
(jmenujme si tu například obrat stařeny Osugi,
která záštiplně pronásleduje Musašiho, ke
konci příběhu však zázračně prozře a vše mu
v okamžení odpustí, nejspíše zásluhou předchozích
opisů svých oblíbených súter).
Na závěr nelze nezmínit, že je český překlad
Musašiho zřejmě vůbec prvním případem,
kdy dostává zdejší čtenář do ruky (zásluhou
vpravdě nemalého překladatelského úsilí týmu
překladatelů) přímo z originálu pořízenou
ukázku japonské masové literatury historického
žánru se vším, co k němu patří. Nakladatelství
BB art tak sáhlo po odvážném řešení,
které u nás rozhodně není obvyklé. Česká verze
je navíc kompletní, na rozdíl například od
vydání Musašiho v angličtině. Současný znovuoživený japonský boom zřejmě proniká
i do této oblasti. Přejme podobným podnikům
další úspěchy a těm, kdo pořizují české
verze, pak dobré podmínky k práci… Autor je japanista a překladatel.