Tato kniha pojednává o spojeneckých válečných zajatcích, kteří padli do rukou Japonců za druhé světové války. Běžně užívané klišé, že o životě každého člověka lze napsat knihu, nabývá v případě každého tohoto válečného zajatce pravdivých rozměrů, neboť životní osudy každého z nich na knihu skutečně vydají. Má kniha nemohla být ničím víc než jedním svazkem o všech – kým byli, jak padli do zajetí, co se s nimi v zajateckých táborech stalo a co pro ně po zbytek života znamenal fakt, že byli válečnými zajatci.
Bylo jich přes 140 000. Pouhý seznam jejich příjmení a iniciál křestních jmen by vydal na knihu zhruba této velikosti. Jejich celá jména by naplnila knihu o rozsahu románu Jih proti Severu. Pokud bychom uvedli jméno, hodnost, osobní číslo a k tomu jedinou větu o osudech každého z nich, kniha by nabyla zhruba čtyřnásobného objemu epopeje Vojna a mír. Válečným zajatcům, kteří v japonských rukách zahynuli, nebyl dosud postaven žádný pomník. Vytesána do kamene by jejich jména pokryla žulový balvan, který by mohl stát vedle památníku veteránů vietnamské války ve Washingtonu a nebyl by jím zastíněn.

Válka v Asii a v Tichomoří byla střetem armád, střetem kultur a – což na tom bylo nejkrutější – i střetem ras. Obě strany pokládaly tento konflikt za rasovou válku, takovým způsobem se v něm bojovalo, za což váleční zajatci trpěli.
Šlo o bělochy, o jejichž životě či smrti rozhodovali příslušníci žluté rasy. Japonci měli formální válečnický kodex, bušidó, který stanovil vojenskou korektnost a správný poměr ke službě během života válečníka i při jeho smrti. Nic, co by se týkalo úcty k nepříteli, slitování či zdrženlivosti, se však do zajateckých táborů druhé světové války nepřeneslo. V očích Japonců byli běloši, kteří dopustili, aby byli za války zajati, hodni jen opovržení. Zasloužili si zemřít.
Japonci neprováděli ve svých zajateckých táborech přímo genocidu. Nenaháněli své bílé zajatce do plynových komor a nespalovali jejich těla v pecích. Přesto je však hnali na hromadnou smrt. Tloukli do nich, dokud nepadli, pak je zbili za to, že upadli, tloukli je, až z nich tekla krev, pak je zase zbili za to, že krvácejí. Odpírali jim lékařské ošetření. Nechávali je vyhladovět. Poslal-li jim Mezinárodní výbor Červeného kříže potraviny a léky, Japonci tyto zásilky vykradli. Obětovali zajatce v rámci lékařských experimentů. Dívali se, jak umírají po desetitisících na nemoce z podvýživy, jako byly beri-beri, pelagra či kurděje, případně na tropická epidemická onemocnění, jako malárie, úplavice, tropické vředy nebo cholera. Ti, kdo přežili, mohli pouze očekávat, že se upracují k smrti. Kdyby válka trvala o rok déle, nepřežil by ji ani jediný válečný zajatec.
Téměř všichni padli do zajetí během prvních měsíců války, které byly pro Spojence dobou pohrom. Do tří týdnů po Pearl Harboru, tedy do Vánoc roku 1941, padly ostrovy Guam a Wake a Hongkong. V lednu 1942 padlo Malajsko, v únoru Singapur, což byla největší britská vojenská katastrofa v Asii všech dob, v březnu Nizozemská Východní Indie a Barma. Během dubna a května obsadili Japonci Filipíny a zajali celou armádu Douglase MacArthura, což byla do té chvíle největší zámořská vojenská pohroma v dějinách Spojených států. Následoval pochod smrti na Bataanu, nejhorší z jednotlivých zvěrstev, spáchaných na amerických válečných zajatcích. V oblasti jihovýchodní Asie byli váleční zajatci všech hlavních spojeneckých armád, americké, australské, britské a nizozemské, zahnáni na otrocké práce a stavěli barmsko-siamskou železnici, což bylo největší dlouhodobé zvěrstvo na válečných zajatcích za války v Tichomoří. Od samého začátku, a stále více v době, kdy se válka začala vyvíjet v neprospěch Japonců, odváželi válečné zajatce na mateřské ostrovy na otrocké práce, a to na transportních lodích, jež byly objektivně – měřeno počtem lidí nacpaných do nevětraných nákladových prostor překypujících nemocemi – stejně příšerné jako otrokářské lodě plující v 18. století z Afriky do Ameriky. Těmto transportům se říkalo pekelné lodě, a to oprávněně. Tisíce zajatců zemřely na moři nemocí, hladem, udušením, nebo zahynuli, když jejich loď, záměrně Japonci neoznačenou, zasáhly pumy či torpéda Spojenců. V Japonsku probíhalo vraždění do posledních chvil celé války; sestřelení letci byli mučeni a stínáni po stovkách; váleční zajatci zahynuli také při svržení atomovým pum na Hirošimu a Nagasaki Američany.

Co bylo třeba, aby v japonském zajateckém táboře, střeženém strážemi s mocí nad životem a smrtí, člověk zůstal na živu, zůstal při zdravém rozumu, zůstal člověkem? Zbijete-li brutálně lidské tělo, co se stane s myslí a duchem? Může běžná lidská slušnost mezi vyhladovělými lidmi přetrvat? Kolika kalorií je třeba na přátelství, osobní věrnost, na morální závazky či altruismus? Co by v zajateckém táboře znamenalo prohlásit, že člověk je strážcem svého bratra?
Každý válečný zajatec viděl, jak lidé, jako byl on sám, hrůzným způsobem umírají. Každý válečný zajatec viděl, jak se lidé, jako byl on sám, nabízejí dobrovolně na smrt, aby jiní mohli žít. Ti, kdo přežili, museli bojovat, aby se v táborech udrželi naživu, a pak museli bojovat, aby dokázali žít sami se sebou po návratu do vnějšího světa. Zkušenosti je poznamenaly. Od té doby nesli v sobě navždy kmenovou jizvu válečného zajatce.
A o tom je má kniha. K jejímu sepsání mě rozhodujícím způsobem nasměrovalo v baru zaslechnuté vyprávění zážitků jednoho bývalého válečného zajatce. Dal jsem se s ním do řeči. Pak jsme si povídali dál. Dal mi jméno jiného válečného zajatce a ten mě představil zase dalšímu. Za krátký čas jsem se seznámil s mnoha dalšími jmény, nakonec jich byly stovky. Mnohokrát se z úvodního rozhovoru stal první rozhovor celé série. A pokaždé, když jsem si myslel, že jsem na nějakou otázku po podstatě či významu nějakého jevu či věci našel odpověď, vyvstal mi na mysli náhle tucet otázek dalších. Je hodně lidí, s nimiž jsem během oněch více než deseti let rozmlouval.
Vypůjčím si jednu frázi z jiné knihy o druhé světové válce: nerozmlouval jsem s mrtvými. Naslouchal jsem však všem typům těch, kdo přežili. Pro některé bývalé válečné zajatce bylo téměř nemožné o tom mluvit. Jiní zase téměř nedokázali přestat hovořit. Pro ně všechny jsou léta jejich válečného zajetí živou zkušeností – i nyní, po více než padesáti letech. Čas všechny rány nevyléčí, jenom je pohřbí ve velice mělkých hrobech. Tak vám to předestře americký válečný zajatec. Australan zase řekne: Každá jednotlivost se po všech těch letech stane náhle nad slunce jasnější, stejně jako když vyvoláváš film. Vyvolání filmu trvá někdy celé dny a někdy bývá onou vývojkou alkohol; najednou je to ale tady – válečný zajatec a lidé, kteří s ním v zajateckém táboře byli, opět ožijí v té podobě, v níž existovali před oním půlstoletím a na druhé půlce světa. Dobří, špatní a bezcenní důstojníci. Lékaři a zdravotníci. Kuchaři. Geniální podvodníci. Obchodníci na černém trhu. Lidé, kteří si neuvědomovali, že mají v sobě talent pro kradení koček. Hazardní hráči, kteří hráli karty o rýži a přežili, protože vyhrávali; oproti nim ti, kdo své sázky potravinových přídělů prohráli, a přišli tudíž o život. Obchodníci s jídlem, kteří zbohatli, a lidé, kteří se octli na protistraně tohoto obchodu, neměli co jíst, a tak jejich život zbankrotoval. Lidé, kteří vyměňovali svou rýži za tabák a ukouřili se k smrti. Lidé, kteří se již nedokázali smířit s otrockou prací a nechali se nakonec zmrzačit – a lidé, kteří za peníze mrzačili druhé. Lidé, které přešla chuť žít a raději umřeli. Lidé, kteří si byli jisti, že Bůh je spasí, a lidé, kteří byli nakonec skálopevně přesvědčeni, že Bůh neexistuje, že existuje pouze osud a slepá štěstěna. Skromní světci. Geniální darebáci. Nebo jeden obyčejný zajatec, který musel zabít jiného obyčejného zajatce, aby zachránil před smrtí další obyčejné spoluzajatce.
Především však ti váleční zajatci, kteří si za neuvěřitelných podmínek udrželi víru a pomáhali si navzájem přežít. Ta malá bratrstva si od té doby zůstala blízká, bližší než jakékoliv jiné lidské bytosti. Po padesáti letech by stále jeden pro druhého ochotně udělali cokoliv, byť by to znamenalo i smrt. To, že jsou si blízcí jako váleční zajatci, bylo smyslem celého jejich života.
Překvapilo mě, kolik si toho přeživší zajatci pamatují, jaké podrobnosti, jaká je emocionální síla jejich vzpomínání. Někdy, po všech těch letech, si spletou datum či zapomenou něčí křestní jméno nebo se domnívají, že se to stalo na jedné straně řeky, i když ve skutečnosti to bylo na té druhé. Vždy ale vyprávějí lidskou pravdu o tom, jaké pro ně bylo být válečnými zajatci. A tato pravda je do nich vpálena, do jejich těl a do jejich mozků.
Pro ověření probíhala druhá část práce na této knize ve sbírkách dokumentů v archivech ve Spojených státech, Austrálii, Velké Británii, Nizozemsku a Singapuru. K tématu válečných zajatců Japonců existuje dostatek dochovaných dokumentů, mnoho tisíc kartonů archiválií. (Vezmeme-li v potaz jen jeden druh dokumentů, pak svědectví z procesů s válečnými zločinci jsou obsažena ve více než půldruhém kilometru fondů.) Mnohokrát jsem na své cestě slyšel vyprávění sedmdesátníka a pak, po měsících či letech, jsem v archivu vzdáleném tisíce kilometrů nalezl totéž vyprávění, jak je svým písmem dvacetiletého mladíka zaznamenal, v jeho tajném deníku či v prohlášení sepsaném po osvobození, uloženém ve fondu, do kterého se nikdo čtyřicet či padesát let nepodíval.
Sám jsem válečným zajatcem nebyl, ale pokusil jsem se psát o jejich zkušenostech z jejich úhlu pohledu, popisoval jsem jejich život v zajetí tak, jak jej oni viděli, a jazykem, který by jim byl vlastní. Kdykoli je cituji, cituji je přesně. Když vzpomínají na nějaký rozhovor, reprodukuji jej tak, jak mi jej podali oni. Sám jsem žádný z rozhovorů nevymyslel ani nezrekonstruoval. Pokud již parafrázuji, pokud již musím shrnout několik výpovědí zajatců k danému tématu, pak se vždy pokouším zprostředkovat pohled válečného zajatce na život válečného zajatce. Nejen co si mysleli o tom, co se jim stalo, ale i způsob, jakým to vyjádřili.
Jejich slovník používám tak často, jak to jde. Vezměme jeden stále se opakující příklad. Japonské tábory byly zamořeny úplavicí. Zajatci si nemysleli, že žijí ve fekáliích či výkalech. Byli odsouzeni žít ve vlastních hovnech. A tohoto slova užívám.
Váleční zajatci si nikdy moc nepotrpěli a nepotrpí ve svých hodnotících větách na výrazy převzaté z latiny, jejich druh pravdy byl a je vyslovován ryze anglosasky. Říci, že Japonci prováděli exekuce zajatců, že je dekapitovali, zní abstraktně, sanitárně, dává to věci téměř nádech právního ospravedlnění. Bývalý válečný zajatec řekne – a byli to právě oni, kdo se opakovaně musel dívat, jak se to děje –, že Japonci sekali hlavy, daleko častěji bez soudu než s ním, dost často jen z japonského válečnického sportu, a často i neodborně, protože potřebovali víc než jedno tnutí na dokončení své krvavé práce. V tomto a dalších podobných případech se držím jazyka zajatců.
Teď trochu jiný příklad. Psychologické pojmy jako posttraumatické stresové onemocnění či vina za přežití se v hlavách válečných zajatců v táborech nikdy nevylíhly a ani ve svých poválečných životech se jimi nezatěžovali. Věci viděli takto – a tak je stále ještě vidí: jako váleční zajatci dělali to, co museli, a pak se s tím museli pokusit žít, jinak by je to zničilo.
Politická korektnost rovněž nepatřila k jejich uvažování. V době, kdy padli do zajetí, byly americké ozbrojené síly ještě stále segregovány; Afroameričané ještě nebyli ani černoši, byli to barevní, negři. Pro Brity, podle jejich slavného výroku, začínají osmahlíci (tedy nižší rasy s nádechem dehtu) od Calais. Austrálie byla Bílá Austrálie, a to podle oficiální národnostní politiky. Američtí, britští a australští váleční zajatci – vše Anglosasové – okamžitě považovali a označovali eurasijské zajatce z Nizozemské Východní Indie za černé Holanďany.
Co se nepřátel týkalo, Japonci byli zasraní Japončíci, Nipové, bastardi se žlutým břichem, chřestýši, zmije, škodná, lidský švábi, vzteklí psi, gorily bláznivý, zežloutlí paviáni, opičáci. V tomto jazyce rasově rozděleného světa váleční zajatci žili. Co bylo z rasového hlediska pro válečné zajatce správné v době dospívání a v době zajetí, je zde uvedeno jejich vlastními slovy a jejich tónem hlasu.
Kdyby měl někdo při čtení této knihy s emocionálním odstupem padesáti let od druhé světové války sklon si myslet, že způsob, jímž formuluji rasistické výroky o Japoncích, je svévolným mrskáním Japonska, výplodem nějakého mého vlastního ošklivého předsudku, pak doporučuji, aby si dotyčný prověřil fakta v široce založené, pečlivě zdokumentované a děsivými fotografiemi doplněné práci Johna Dowera War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War (Válka bez slitování: Rasa a moc za války v Tichomoří). Ještě bližší stavu mysli z let válečných jsou pak četné průzkumy rasových vztahů, o nichž podává zprávu rozsáhlá práce Samuela Stouffera The American Soldier (Americký voják). Pokud jde o mne, nechtěl jsem mrskat Japonce slovy. Zaznamenávám jen, co váleční zajatci říkají o tom, jaké to bylo nacházet se v japonském zajateckém táboře, kde Japonci své zajatce mrskali fyzicky, až k smrti.
Rasová otázka byla v zajateckém táboře neřestí. Mezi zajatci samotnými panovala rovněž podlost a nenávist, co se národnosti týkalo. Pro většinu Američanů byli jednou provždy všichni Britové bez rozdílu Angláni (Limeys). Pro většinu Britů byli všichni Američané, ať Jižané či Seveřané, prostě Yankeeové (Yanks). Mezi různými národnostmi, jejichž vojáci se stali válečnými zajatci, o sobě Britové a Australané již věděli, díky skutečnosti imperiální a koloniální historie, navzájem nejvíce. Avšak v zajateckém táboře stejně jako ve světě mimo něj nebylo jejich vzájemné chápání nezbytně srdečné, dokonce často – velice často – tomu bylo zcela opačně. Jako jiný z následků imperiálně-koloniálních dějin bylo dosti pravděpodobné, že Australané a Američané se setkají na shodné platformě silného protibritského cítění. A obecně vzato, Britové, Australané a Američané, všichni ti, jejichž mateřštinou byla angličtina, ať již jí používali jakkoli odlišně a ať si mysleli jeden o druhém cokoliv, byli silně protiholandští.
Začal jsem práci ve stavu velké nevědomosti a představoval si, že lidské bytosti, jsou-li udřeny, vyhladověny a ubíjeny k smrti, se stanou stěží fungujícími kostrami, biologickým šrotem, že se z nich setře všechno ono takzvané civilizační pozlátko, že v sobě zadupou veškerou národní kulturu a charakter. Tak tomu však nebylo. Šťávy vymačkané z válečných zajatců byly samozřejmě šťávami lidskými v tom nejzákladnějším smyslu. Zároveň však, i když se propadali k hladovým přídělům tisíce či ještě méně kalorií denně, k váze pětačtyřiceti i méně kilogramů a až na nejnižší mez ponížení – tedy celou tu cestu ke smrti –, zajatci Japonců zůstávali nezničitelně Američany, Australany, Brity či Holanďany.
Některé z těchto projevů jsou tak jasné, že zapsat je po padesáti letech na tyto stránky, nebyly by ničím víc než klišé. Američané byli v táborech největšími individualisty, kapitalisty, kovboji, gangstery. Britové lpěli jako buldoci na své třídní struktuře až do neradostné smrti. Australané se neustále pokoušeli z vzájemně propojených jedinců vybudovat malé zaopatřovací státečky. Žádný Anglosas neměl příliš užitečných zkušeností s tropy; ty však měli Holanďané z kolonií, a to po celá staletí. Tyto národnostní a kulturní rozdíly byly v zajateckých táborech zřejmé na první pohled, a to i v zásadních záležitostech pro přežití, od disciplinovanosti přes shánění potravy až po lékařsko-chirurgické doktríny týkající se amputací. Zdá se tedy, že chování válečných zajatců týkající se otázek života či smrti se do značné míry zakládalo na národnostním původu, na souhrnu všeho, co si muži s sebou přinesli ze svého rodiště a výchovy do zajateckého tábora. Dokonce bych si i troufnul říci, že především národnost, ať již v dobrém či ve zlém, rozhodovala o způsobu, jakým váleční zajatci žili a umírali; často dokonce i o tom, zda žili či zemřeli.
Největším překvapením pro mne byly a nejméně očekávaný dojem na mne udělaly síla a neuhasitelnost těchto národních, kulturních a etnických odlišností a rozdílů a všechny modely chování, které je doprovázely, včetně nejextrémnějších projevů, jaké si lze představit. Překvapilo mne například, dokonce přímo šokovalo, že z příslušníků všech národností, kteří se stali válečnými zajatci Japonců, se v zajetí mezi sebou zabíjeli pouze Američané.
S rozdíly v chování jednotlivých národů jsem se setkával hned od prvních dnů výzkumu a důkazy se stále množily. Když jsem se pokusil přemýšlet o jednoduchých výrazech, jimiž bych popsal, co jsem zjistil, napadla mne okamžitě slova kmen a kmenové vztahy. To bylo před deseti lety a od té doby jsem si se zájmem zaznamenával, a to každým rokem víc a víc, jak často bylo třeba těchto slov použít v souvislosti s tím, jak se národnostní a kulturní skupiny na celém světě nadále chovají ve světě, v němž nyní žijeme: kmenové vztahy ve společnosti, kmenové vztahy ve válce, kmenové vztahy až do smrti. Tribalismus měl vždy úžasnou moc, má ji dodnes a určitě ji měl i v zajateckých táborech.
Existovaly malé podkmeny, důvěrně propojené malé skupinky mužů, kteří si vzájemně pomáhali zůstat naživu; ty pak lze oprávněně nazvat morálními komunitami. Velké etnicko-kulturně-národnostní kmeny však vždy jednoduše byly tím, čím byly, v dobrém i špatném – pro dobro i zlo.

…