Když jsem se rozhodla, že Falcona a Helenu přivedu do římského Londýna, bylo to zčásti proto, že už jsme v Británii po předchozím dobrodružství byli a že by jim těžkosti s cestováním v antickém světě nedovolily, aby se vrátili tak brzy. Toto načasování bylo však správné. V nedávných letech se objevily úžasné nálezy, které značně zlepšily naše znalosti o tom římském městě. Někdy se až zdálo, že služba Londýnského muzea archeologie a kurátoři výstav muzea pracovali ve dne v noci, aby našli vhodný materiál pro další Falconova dobrodružství. Za pomoc jsem vděčná především Nicku Batemanovi a Jenny Hallové zvláště v oblastech, kde jsou data a umístění budov nejisté.
Mé zobrazení Londýna je však osobní. Autoři beletrie si smějí vymýšlet. (Ano, smíme!) Tak třeba studnu vyloženou vinným sudem inspiroval jeden nález nedaleko Decumanu, který jsme viděli na výstavě „Hlavní ulice, Londinium“, ale ta moje je umístěná jinde. Zlatý déšť a všechny ostatní krčmy uváděné v tomto příběhu jmény jsou mým výtvorem.
Právě tak pohřeb v závěrečné kapitole není ten hrob („bustum“) v Southwarku, který vyvolal takové vzrušení v médiích jako možný objev gladiátorky (patrně nesprávný závěr); můj pohřeb se koná na známém římském hřbitově kolem náměstí Warwick Square v oblasti, kde možná původně stál známý památník Julia Classiciana, než byly kameny z něho znovu použity nedaleko Toweru. Kdyby moje děvče existovalo, leželo by pod Ústředním trestním soudem (Old Bailey). Neočekávejte, že ji někdy někdo nalezne!
Kamenná římská tvrz u Barbicanu pochází z 80. let n. l. U Fenchurch Street se objevilo cosi jako zbytky staršího opevnění z hliněných valů, možná spěšně navršených po povstání královny Boudikky. Nejspíš se však zdá pravděpodobné, že tenkrát vojsko neuspořádaně obsadilo západní pahorek (možná v očekávání, že nějaký vládní agent navrhne vybudovat jim pořádnou pevnost…). Amfiteátr, objevený teprve nedávno, je pod dnešním Guildhall Yard. Poblíž na Cheapside byly lázně vojenského typu a na rohu Gresham Street se před krátkou dobou nalezla Myrónova kašna.
Forum leželo nad nynější Gracechurch Street, severně od Lombard Street. Tam se přes město táhl Decumanus Maximus, přibližně ve směru moderní Cheapside a Newgate Street. Další větší ulice vedla pod Cannon Street a cesta od fora k řece se dá ztotožnit s Fish Street Hill.
Temže byla v té době podstatně širší než teď. Překlenoval ji most z ostrova v Southwarku, po proudu od nynějšího London Bridge, a z dokladů, které máme k dispozici, vyplývá, že mezi invazí a druhým stoletím existovalo několik verzí postupujících od dřevěných až po trvalý kamenný, který končil na břehu v rozsáhlém systému přístavišť. Na jedné straně bylo možná stanoviště přívozu a na druhé jsou pozůstatky velkolepé kamenné budovy, snad i s kolonádou, identifikované jako pravděpodobná celnice pro přístav.
Palác správce provincie, postavený v poslední dekádě století, leží částečně pod nádražím Cannon Street. Kdoví, kde bydlel prokurátor? Jistě v nějakém honosném sídle, když se uváží, že spravoval rozpočet na výstavbu.
V Southwarku byl ubytovací hostinec, mansio, tehdy asi nový, i chrám bohyně Isidy.
Greenwich Park měl vespasiánský chrámový komplex (znovu ho zkoumá „The Time Team“), který by byl právě vidět na vrcholu kopce z domu, kde jsem dopsala tento román… Nevěřím, že projektanti výzkumu římské vily opomněli prozkoumat Greenwich, ale „hnízdečko lásky“ s přístavištěm jsem vymyslela já.

Londýn, 2002