Takže, když jsem začal přemýšlet o tomhle úvodu k sebraným komiksům Ellen Forneyové, napadlo mě, že budu potřebovat nějaké pořádné téma. Přál jsem si vystihnout Ellen a její práci jedním pořádným slovem. Dokonce jsem i sáhl po slovníku v naději, že mě k tomu slovu navede neviditelná ruka.
A jaká že slova jsem namátkou nalistoval? Kari. Národní památka. Nestejný.
Nuže, nepochybuji o tom, že Elleniny komiksy nejsou stejné jako komiksy jiných autorů, přesto představují pravý opak národních památek (které jsou nudné a okázalé), a jakkoli mám moc rád kari, domnívám se, že říci o něčem nebo o někom, že je jako kari, nevyznívá příliš lichotivě.
„Komiksy Ellen Forneyové jsou jako kari.“
Vidíte? To by nešlo. Je to ptákovina.
Tak jo, přiznávám, že mi ten jasnovidecký experiment se slovníkem nevyšel. A teď jsem se rozhodl vymyslet pár vlastních přirovnání.
Komiksy Ellen Forneyové jsou vtipné.
Komiksy Ellen Forneyové jsou sexy.
Komiksy Ellen Forneyové jsou zábavné.
A je to pravda, komiksy Ellen Forneyové jsou skutečně vtipné, sexy i zábavné. Jenže tahle slova, třebas lichotivá, se dnes v debatách o umění nadužívají. Kamkoli se podíváte, všude narazíte na nějaké vtipné, sexy a zábavné umění, zvlášť v komiksu. Takže, čím je tedy Ellenino umění – resp. její komiksy – tak zajímavé, tak jedinečné?
Podívejte se třeba na její „Pruhy a hvězdy: Jak složit vlajku a předat ji nejbližším pozůstalým“ a přečtete si ten příběh schválně víckrát.
Na první pohled je to popis vojenského pohřbu, ve vší tichosti a úctě, jako by to bylo doopravdy. Jenže při bližším zkoumání objeví člověk v tom komiksu prvky satiry (koukněte třeba na popisek „slepý patrony“ u šipky ve třetím rámečku), prvky nostalgie (co se stalo s trubači?) a politické komentáře (přibývající počty mrtvých na konci příběhu jsou stejně zbytečné a nesmyslné jako válka v Iráku).
Dobře, tak je tedy Ellen politická kreslířka? No jasně, ale má ještě něco navíc, ne? Je i posedlá komickými, tragikomickými, výstředními a krásnými lidmi, místy a procedurami. Tak například dává lekci o tom, jak si přišít zpátky amputovaný prst nebo jak být úspěšnou „lepší“ prostitutkou, jinde nás seznamuje s cirkusovou umělkyní, která umí „rozžehnout oheň přímo ve vagíně“. No není to paráda? Kéž bych znal deset takových cirkusových umělkyň, kterým šlehají z vagín (a penisů a řitních otvorů a uší) plameny! Ellen má hrdiny/ky svých příběhů tak ráda, že si je i čtenář hned zamiluje. Jak se to může stát? Pro mě za mě si třeba myslete, že vaginální pyrotechnička je ta nejujetější osoba pod sluncem, ale Ellen je toho názoru, že jsme ujetí úplně všichni. Zcela prokazatelně ujetí. A jelikož je Ellen ujetá takovým krásným způsobem, umožňuje i nám smířit se s vlastní ujetostí.
Projděte si dobře všechny její autobiografické příběhy, v nichž popisuje sny o rokenrolové smrti, platonický románek s Camille Pagliou či krátké koketování s dráhou automobilového závodníka, a uvidíte, že ve všech těch vytoužených proměnách najdete sami sebe.
Dobře, uznávám, nikdy jsem si nepředstavoval sex s paní Camille ani jsem nezávodil v autě, ale jsem absolutně posedlý myšlenkou na smrt a modlím se, aby až umřu, hráli z kazeťáku AC/DC. Jakou byste vy chtěli slyšet muziku, až budete umírat? To je pěkně popkulturní otázka, o tom není pochyb, ale je to i otázka zcela jasně náboženská.
A myslím, že jsem na to právě kápl. Myslím, že jsem objevil to ELLENINO TÉMA. Dokáže být povrchní a současně se podívat pod povrch.
Schválně se podívejte na komiks „Středeční ranní jóga“. Nejdřív si asi všimnete, že je nakreslený o dost jiným stylem než většina ostatních příběhů v téhle knížce (Ellen se nebojí hledat nové cesty, prostředky, které by jí pomohly vyjádřit všechno to skutečné i neskutečné). Hned vzápětí se nejspíš zasmějete tomu, jak se hrdinka marně snaží předstírat vyšší duchovní záměry (viz třetí panel s kytičkou, ptáčkem a prsty v mudře „óm“). Přesto budete dál napjatě sledovat vnitřní zápas ženy usilující o dosažení klidu a rozšíření vnímání. A možná budete mít i radost, když na konci příběhu nalezne své planety, své šťastné hvězdy. Tehdy se také zasmějete, když si na odchodu zapálí zase cigaretu.
A jsme u toho. Nabízí se zde jedna neodbytná otázka. Může stejná autorka, která napsala „Středeční ranní jógu“, psát i ty úžasně zábavné homoerotické komiksy nebo bláznivý strip o tom, jak se vyhnout trestnímu postihu za držení marihuany? Nebo ten o skautské uniformě přítelkyně Dana Savage, popřípadě návod na nechávání tuzérů? Ano, Ellen je všechny napsala, a nebyly jediné. Ellen je zkrátka bláznivá eklektička.
Jo, ale co to téma? Je snad „eklektička“ to jedno pořádné slovo, které by vystihovalo Ellen i její komiksy? Počkejte, dohledám si jeho definici. Znamená: „vybírající či čerpající jednotlivé prvky z různých zdrojů, soustav či stylů“.
A hele, to je docela dobrá definice Ellenina díla, ne?
Komiksy Ellen Forneyové jsou eklektické.
Komiksy Ellen Forneyové jsou vtipné.
Komiksy Ellen Forneyové jsou sexy.
Komiksy Ellen Forneyové jsou zábavné.
Komiksy Ellen Forneyové jsou ostřejší než to nejostřejší kari.