Velrybí cesta je zasazena do doby kolem roku 965 po Kristu, kdy již existovala v Norsku a Dánsku podle historiků prokazatelná linie panovníků. V zemi, která se nakonec bude nazývat Švédsko, vládly v témže období naopak „chaos a zhouba“ a my neznáme přesně ani jména protagonistů tamějších událostí.
Historické záznamy z doby o několik staletí předtím naopak dost přesvědčivě uvádějí, že Attila zemřel během svatební noci s Ildico, která byla nalezena následujícího dne vedle jeho krví zbroceného těla. Nikdo neví, kde je opravdu pochován, i když těmi, kdo v dané záležitosti vznášejí nejhlasitější nárok, jsou Maďaři. Současně však odmítají, že by měli cokoli společného s barbarským kmenem Hunů, přestože se jejich země jmenuje Hungaria. Já dávám přednost představě, že Attila byl pochován v otevřené stepi, to je však čistě moje fabulace.
Attila měl opravdu slavný meč, díky kterému vyhrával bitvy, a zdá se, že on i ten meč byli nazýváni Bičem božím – kdo však vyrobil tuto zbraň a její dvojče a z čeho je také mojí fabulací.
Völsungové jsou reálné historické postavy – tedy reálnější. Vystupují v klasické Sáze o Völsunzích, nikdo zatím ale věrohodně neurčil, kdo vlastně byli. Tuto ságu vytvořil neznámý autor mezi rokem 1200 a 1270. Téměř jistě vznikla na Islandu a pravděpodobně čerpá ze všech příběhů ve formě prózy i poezie, které byly předávány po generace o Völsunzích a Gjukunzích.
V ní tvoří celý vztah s Hunem Attilou, ohromné poklady mu darované jako tribut a další věci s ním spojené integrální součást příběhu. Prvky z této ságy a dalších islandských edd se pak staly podkladem pro Wagnerovu epickou tetralogii Prsten Nibelungů a později pro Tolkienova Pána prstenů.
Birka i ostatní obchodní přístavy podél pobřeží Baltu v tomto čase hospodářsky strádaly kvůli nedostatečnému přísunu východního stříbra, nejhůře na tom byla ale právě Birka, která nakonec v roce 972 po Kristu zcela zmizela z historie. Její místo převzal Gotland, na němž se do té doby konaly jen sezónní trhy. Řada nejvýznamnějších archeologických nálezů týkajících se stříbra z doby temna pochází právě z tohoto ostrova.
Nástup Rusi, k němuž došlo v tomto období, je fascinující záležitostí. Seveřané, Slované, zvláštní Chazaři a všechny další stepní kmeny se mísily v obrovském tavícím kotli centrálního Ruska, z něhož pomalu vznikalo impérium. Tento proces zahájil Svjatoslav a pokračovali v něm Vladimir a posléze Jaroslav Moudrý, který položil základy k novému Kremlu a dal postavit slavnou Zlatou bránu i katedrálu svaté Sofie.
Konečně tu jsou varjagové, což je označení, které se na Rusi používalo pro tlupy těch severských válečníků, kteří se nechávali najímat za žold. Ti vybojovali existenci několika království ve Skandinávii, ale ta pak pro ně už neměla použití – měnila se na národní státy, tento proces je zcela pohlcoval a námořní lupiči, kteří se podíleli na jejich vzniku, se pro ně nyní změnili ve vetřelce, proti kterým bylo třeba naopak bojovat.
Dokonce i bohové varjagů byli silně ohrožováni nástupem křesťanství. Pouze narůstající roztržka mezi byzantskou pravoslavnou církví a západním římským vyznáním zřejmě zpomalila tento vývoj. K definitivnímu schizmatu mezi těmito dvěma vyznáními došlo v 11. století, pádu Ásů, bohů severu, to však již nezabránilo, neboť tento rozkol pro ně přišel příliš pozdě. Varjagové zarputile pokračovali v boji, až po nich zbyl jen tento název – v řecké verzi to byli varangii a slavná varjažská garda byzantských císařů byla složena z 6000 pravých varjagů, které poslal Vladimir Byzanci necelých 20 let po událostech tohoto příběhu.
O méně než sto let později tvořili už řady této elitní vikinské gardy téměř pouze Sasové z Anglie, kteří uprchli po bitvě u Hastingsu, v níž je porazili Normané, což je historická ironie, protože to byli vlastně vikingové, kteří se usadili ve Francii.
Takzvaná doba temna se chýlila ke konci. Někteří to chápou tak, že se z dlouhého, temného tunelu barbarství, v němž se usoužené duše choulily oblečeny do kůží kolem ohně, kde naříkaly nad ztrátou dobrých římských lázní a čekaly zoufale na někoho, kdo by znovu objevil podlahové vytápění, náhle vynořila civilizace. Tito lidé by si ale měli uvědomit, že v této době Seveřané obchodovali od Islandu k Rusku, od Orknejí k Jeruzalému, že ve všech těchto oblastech také loupili a usazovali se. Byzantium bylo v tom čase městem s více než milionem obyvatel, zatímco v Paříži žilo v natěsnaných chatrčích jen pár tisíc lidí – Seveřané však na obě zaútočili se stejně arogantní sebedůvěrou.
Na závěr musím připomenout, že toto je sága, která se má číst u ohně za počínajícího soumraku. Všechny chyby a opomenutí jdou na můj účet – ale nedovolte, aby vám zkazily potěšení z toho příběhu.