Havran krvavé oko je samozřejmě románový příběh, ale k jeho napsání mě z větší části inspirovaly skutečné události, jako byl třeba nájezd seveřanů na klášter v Lindisfarne roku 793, o němž historické záznamy píší jako o prvním vpádu pohanských seveřanů na britské ostrovy. Tato událost vyvolala zděšení v celém západním křesťanském světě a má se za to, že se stala počátkem takzvané vikinské éry. Přesto se mi zdá nepravděpodobné, že by se křesťané na britských ostrovech nedostali do kontaktu s pohany ze zemí dnešní Skandinávie (s Dány, Nory a Švédy) ještě před vypleněním Lindisfarne. A některá ze setkání těchto dvou světů musela být, aspoň na počátku, pokojná. Za příznivých podmínek mohly lodě, jež byly schopné plavby na moři, překonat Severní moře za čtyřiadvacet hodin, a i když taková cesta s sebou nesla nemalé riziko, našli se ctižádostiví obchodníci, kteří byli ochotní ho podstoupit, aby prodali své zboží tam, kam se jejich méně odvážní konkurenti nedostali. Nicméně tehdejší společnost byla stále z velké většiny negramotná, přičemž číst a psát uměli téměř jenom duchovní. Bylo v zájmu církve líčit setkání mezi křesťany a pohany jako něco hrůzostrašného. Nedávno zesnulý Magnus Magnusson říká ve své knize The Vikings, že northumbrijský mnich a filozof Alcuin využil vyplenění Lindisfarne jako základu ke svým kázáním, i když ne proti Vikingům, ale proti Angličanům. Alcuin tvrdil, že útok na klášter byl Boží trest za hříchy Angličanů, k nimž počítal smilstvo, cizoložství, incest, hrabivost a lakotu, zlodějství, kruté rozsudky, touhu po přepychu, dlouhé vlasy, okázalé oblékání a mnoho dalších. Církev byla tehdy všemocná instituce a její pohnutky byly různé. Stručně řečeno, když pohlížíme do minulosti, vždy stojí za to zvednout špinavý lem politiky a podívat se, co je pod ním – nebo spíš co pod ním do dnešní doby zůstalo. Přesto nelze říct, že Vikingové byli mírumilovní obchodníci. To v žádném případě. Většinou šlo o násilnické bojovníky, které plodila násilnická doba, a jejich lhostejnost ke křesťanské víře nepochybně vyvolávala ve světě spoutaném náboženskými zákony strach a odpor. Nemyslím si, že jsem to v této knize opominul. Musím se však přiznat, že bylo mým záměrem ukázat, jak norští bojovníci uměli držet při sobě v prostředí, jež jim bylo nepřátelské. Není pochyb, že dokázali být nesmírně krutí, ale můžeme obdivovat jejich odvahu a odhodlání, které možná nejlépe ilustrovala jejich ochota vydat se v otevřených lodích o malém výtlaku přes Severní moře, a dokonce přes Atlantický oceán.
Oba králové, Coenwulf a Egbert, jsou skutečné historické postavy a boje mezi Wessexem, Mercií a Northumbrií neustále měnily hranice Británie. Wales byl trnem v oku všech tří království, i když mám pocit, že jsem ve své knize vylíčil Walesany až v příliš negativním světle. Z dnešního pohledu se zdá, že v těch dobách byly všechny národy stejně násilnické a ochotné využívat každé příležitosti k tomu, aby pro sebe urvaly, co se dá, takže o nějakých morálních ohledech lze sotva mluvit.
Záměrně jsem se ve své knize vyhýbal slovu Viking, o jehož původu se dodnes vedou pře. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že je odvozeno od staronorského slova vik, které znamená záliv, takže by Vikingové měli být ti, kdo se drželi se svými loděmi v zálivech. Jiní se zase domnívají, že slovo pochází ze staroanglického wic, odvozeného z latinského vicus, které znamená tábor nebo obchodní místo. A z toho by zase vycházel Viking jako někdo, kdo obchodoval. Ať už je však etymologie toho slova jakákoliv, myslím si, že je dnes příliš zatížené předpojatostmi. Někteří lidé si při jeho vyslovení nedokáží představit nic jiného než obrázek barbarského bojovníka s přilbicí opatřenou rohy. Vzhledem k mému původu (moje matka byla Norka) je tedy zřejmé, proč jsem se tomuto slovu vyhýbal a místo něj používal například označení seveřan, jehož význam je zcela jasný.
Ve skutečnosti těmi seveřany, kteří vyplouvali k nájezdům na východní a jižní pobřeží Británie, byli mnohem pravděpodobněji Švédové a Dánové. Norové spíš tíhli k „návštěvám“ Skotska, západního pobřeží Británie a Irska. Já však nevidím jiný důvod, proč by dračí lodě nemohly překonat Severní moře z Norska a obeplout britské východní pobřeží, než ten, že by byly do značné míry vydány napospas větru a mořským proudům. Nicméně za to, že jsem si za hrdiny příběhu vybral skupinu norských dobrodruhů, mohou nepochybně mé kořeny. Jsou to moji Norové a já jsem na ně hrdý. A tyto průkopníky, které touha podnikat daleké plavby zanášela všude tam, kam se mohli se svými loděmi dostat, můj příběh Havran krvavé oko připomíná. Plavci jako Sigurdovi muži byli první. Ale neměli být poslední.