V líčení příběhu Alžbětina mládí jsem se snažila co nejvěrněji držet známých faktů. Většina postav i událostí popisovaných v této knize je historicky doložena a mnohé z dialogů – byť místy trochu zmodernizovaných – se zakládají na skutečných slovech lidí, kteří v té době žili (jen jsem je někdy kvůli spádu děje a střetu názorů vložila do úst jiné postavě). Dovolila jsem si nicméně jistou dramatickou licenci a dějové zkratky – zvlášť v poslední části knihy. Některé otázky jsem například probrala v jediném dialogu, ačkoli správně by byly na místě dva nebo dokonce tři, a pár důležitých epizod jsem naopak vynechala, abych se neopakovala, protože by byly pouhou ozvěnou již řečeného.
Neomlouvám se za to, že jsem do svého příběhu zakomponovala epizodu, která se příčí mému vlastnímu přesvědčení historičky. V minulosti jsem ve svých textech, přednáškách i televizních vystoupeních mnohokrát zdůvodnila, proč pevně věřím, že Alžběta I. byla panenská královna, za jakou se prohlašovala – nasvědčují tomu veškerá známá historická fakta. Přesto nikdy nemůžeme s jistotou vědět, co se odehrálo v soukromí člověka. Ve své době kolovaly pověsti a jsou tu i legendy, a právě na těch jsem postavila vysoce kontroverzní epizodu ve své knize – Alžbětino těhotenství. Jako historička pochopitelně neříkám, že se to mohlo stát, jen si jako spisovatelka užívám závratného pocitu svobody moci se ptát: co kdyby tomu tak bylo?
Je historicky doloženo, že v roce 1548 se skutečně mluvilo o tom, že Alžběta potratila Seymourovo dítě. Existují dokumenty, které říkají, že „poprvé byla nemocná v době kolem slunovratu“, asi měsíc poté, co přibyla na Cheshunt, a její nemoc trvala až do podzimu. Během ní Alžběta podle paní Astleyové nevyšla dál než na míli z domu. Už jen nedostatek informací o povaze jejích potíží může být důsledkem mlžení těch, kdo se hleděli vyhnout skandálu.
Řeči o Alžbětě a admirálovi kolovaly ještě v roce 1549. Jane Dormerová, vévodkyně z Ferii a přítelkyně Marie Tudorovny, a tudíž nikoli nestranná svědkyně, o mnoho let později vzpomínala, jak prý jednou uprostřed noci navštívil jakousi venkovskou porodní bábu záhadný gentleman, přiměl ji odjet se zavázanýma očima s ním a zavedl ji do domu, kde nikdy předtím nebyla, aby se postarala o „velmi hezkou mladou paní“, která právě rodila. A jakmile se dítě narodilo, dal ho šlechtic „zavrženíhodným způsobem utratit“. Porodní bába promluvila a brzy se začalo proslýchat, že tou mladou dámou byla Alžběta, i když sama porodní bába si tím nebyla jista. Takové jsou původní prameny, na kterých jsem tuto část svého románu postavila, třebaže jako historička bych ráda zdůraznila, že o Alžbětině potratu neexistuje žádné hodnověrné svědectví, a tato teorie se tedy zakládá výhradně na dobových pověstech a podezřeních.
Líčení ranních hrátek admirála Seymoura s Alžbětou, jakož i překvapivá historka o šatech rozstříhaných na proužky se zakládají na skutečnosti. Mně se však během psaní této knihy zdálo, že tradiční pohled na Alžbětinu vychovatelku Kat Astleyovou coby bezvýhradně milující a mateřskou postavu se příliš neslučuje s tím, co je známo o jejím chování během aféry týkající se Thomase Seymoura. Proto jsem si vymyslela vedlejší zápletku, která by vysvětlovala motivy nutící ji jednat tak, jak jednala. Je písemně doloženo, že bezprostředně po smrti královny Kateřiny Kat na Alžbětu naléhala, aby se za Seymoura provdala.
Mariina podezření ohledně Alžbětina otce jsou také historicky doložena a nikdy nebyla (na rozdíl od mého příběhu) jednoznačně vyvrácena, stejně jako se smířlivého vyřešení nedočkal ani její stále napjatější vztah s Alžbětou. Moderním čtenářům se možná bude zdát, že je malá Alžběta až příliš předčasně vyspělá. Neomlouvám se za to, protože ona byla na svůj věk opravdu neuvěřitelně inteligentní a bystrá a líčení její předčasné vyspělosti v tomto příběhu vychází především z oné slavné poznámky, se kterou se obrátila na svého správce: „Jak to, správče, že jsem ještě včera byla princezna, a dnes už jsem jen paní Alžběta?“, a z jejích dopisů, jako je ten citovaný na str. (68), stejně jako z mých zkušeností matky a učitelky.
Alžbětina láska k otci i úcta k jeho památce jsou též doloženy. Na druhou stranu nemáme jediné svědectví, které by vypovídalo o jejích pocitech ohledně matky, a nevíme ani, zda věřila nebo nevěřila ve vinu Anny Boleynové. Zdá se mi, že chmurné podrobnosti osudu její matky jsou příliš děsivé, než aby je někdo mohl sdělit malému dítěti, takže se jí musely rozkrývat spíš postupně. Nevíme také, proč Jindřich VIII. vykázal v roce 1544 Alžbětu ode dvora. Nabízím svou vlastní, vykonstruovanou verzi událostí. Nadpřirozené scény jsou fiktivní, ale zakládají se na tom, co před lety zažila má matka.
O Bráně zrádců se zmiňuji jako o vodní bráně, kterou jsou do Toweru dopravováni zločinci, protože Brána zrádců se jí říká až od 17. století. Slavný dopis citovaný na str. (378), který Alžběta Marii I. napsala v roce 1554 po svém uvěznění v Toweru, se dochoval. Naopak neexistuje žádné historické svědectví, že by se Alžběta v Toweru setkala s Robertem Dudleym a že by k sobě právě v době svého věznění pojali náklonnost, nicméně aspoň jedno takové setkání jsem si vymyslela!
Alžbětin příběh má v sobě všechny prvky dramatu: napětí, tragiku, intriky i dynamiku vztahů mezi jednajícími postavami. Pramenů, z nichž jsem čerpala, je příliš mnoho, než abych je zde zmiňovala, a tak případné zájemce odkazuji na obsáhlé bibliografie uvedené v mých předchozích historických knihách Šest žen Jindřicha VIII. (The Six Wives of Henry VIII.), Children of England: The Heirs of Henry VIII. (Děti Anglie: Dědicové Jindřicha VIII.) a Elizabeth the Queen (Královna Alžběta).
Ze všeho nejvíc jsem se však snažila věrně zpodobnit samotnou Alžbětu, největší ze všech anglických královen, a vylíčit její povahu, jak se mohla vyvíjet od nejútlejšího dětství. Byla to vskutku pozoruhodná žena a psát o ní bylo čirou radostí.