Měl jsem štěstí, že příběh Humájúna – válečníka, pozorovatele hvězd a druhého mughalského císaře – je dobře zdokumentován, lépe než život jeho otce Bábura, o němž pojednává předešlá kniha pentalogie Říše Mughalů, Nájezdníci ze severu. Dobrodružství, tragédie, protivenství a konečné triumfy Humájúnova neobyčejného života zachytila jeho nevlastní sestra Gulbadan v podrobném a láskyplném vyprávění o jeho osudech – Humájúnnáme. Také Humájúnův sluha Džauhar sepsal knihu o pánově životě – Tadhkirat al-Waqiat – a Abúl Fazl, přítel a rádce Humájúnova syna Akbara, vylíčil Humájúnovu vládu v prvním svazku svého díla Akbarnáme.
Navzdory květnatému jazyku, značné nadsázce a jistým mezerám a nesrovnalostem z těchto popisů Humájún vychází jako odvážný, ctižádostivý a charismatický muž – byť někdy poněkud výstřední. Opravdu věřil na poselství vepsaná do hvězd a na počátku své vlády se snažil uspořádat správu říše do úřadů spjatých se čtyřmi živly – zemí, ohněm, vzduchem a vodou. Také se v jisté dny oblékal do určitých barev – běda tomu, kdo před něj předstoupil v úterý, v den hněvu a pomsty, kdy Humájún nosil krvavě rudé roucho – a přikázal utkat veliký astrologický koberec. Počáteční a dobře doložená závislost na opiu patrně vysvětluje některé výstřelky, jichž se v mládí dopouštěl, ale pramenily také z jeho bádavé, neklidné a mystice nakloněné mysli.
Všechny hlavní vojenské, politické a osobní události popsané v knize Bratrovražedná válka se skutečně staly. Humájún byl z Hindustánu vytlačen Šérem Šáhem, ambiciózním synem koňského handlíře z Bengálska, a po jedné bitvě se Šérem Šáhem ho zachránil mladý nosič vody jménem Nizám, který pak mohl usednout na jeho trůn. Popis Humájúnůva útěku s Hamídou přes rádžasthánskou poušť, Akbarova narození v odlehlém Umarkótu i cesty do perského útočiště, symbolizované pojídáním koňského masa vařeného v přilbě, vycházejí ze skutečnosti. Opravdové bylo i Humájúnovo štěstí, když získal zpátky ztracenou říši v Hindustánu. Jeho smrt o pouhých šest měsíců později, když spadl z příkrého schodiště své střešní observatoře, kde pozoroval milované hvězdy, působí dojemně jako konec vymyšlený tím nejzručnějším romanopiscem. Zdrcená vdova Hamída pak musela ochránit mladého syna a budoucnost mughalské říše byla opět na vážkách.
Věrolomnost Humájúnových nevlastních bratrů – zejména Kámrána a Askarího – byla skutečně hlavním tématem téměř celé jeho vlády. Humájún bratrům několikrát odpustil, třebaže dvořané očekávali, že je nechá popravit, a doporučovali mu to. S Hindálem se Humájún rozešel kvůli svému odhodlání oženit se s Hamídou, kterou prý Hindál rovněž miloval. Když Humájúnovi nakonec došla trpělivost, nařídil Kámrána oslepit a poslal ho, stejně jako Askarího, na hadždž do Mekky. Někdy jsem však zjednodušil průběh událostí nebo vynechal určité příhody, případně vše zařadil do kratšího časového úseku. Také jsem využil autorské svobody k vymyšlení událostí nových, přičemž celkový rámec Humájúnova života zůstal zachován.
Téměř všechny hlavní postavy této knihy opravdu žily – kromě tří nevlastních bratrů také syn Akbar, matka Maham, manželka Hamída, nevlastní sestra Gulbadan, teta Chánzada, Akbarova kojná Maham Anga a soukojenec Adham Chán, Šér Šáh, Islám Šáh, Sikandar Šáh, šáh Tahmásp z Persie, Bahádur Šáh z Gudžarátu, Husain ze Sindhu, Máldéo z Márváru a Bajram Chán. Několik dalších jako Humájúnův dědeček Bajsungur, vrchní zvěd Ahmad Chán, vezír Kásim a generál Bába Jasaval je založeno na více postavách.
Během příprav na psaní této knihy jsem v průběhu řady let navštívil většinu míst, která jsou v ní popsána – pokud dosud existují –, a to nejen v Indii, ale také v Afghánistánu, Íránu a Pákistánu. Vzpomínám si zejména na to, jak jsem v pavilonu z červeného pískovce – Šér Mandalu v Dillí na břehu řeky Jamuny – sestupoval po schodech, na nichž Humájún klopýtl. Dokážu si představit, jak ten charismatický pozorovatel hvězd pospíchá po úzkém kamenném schodišti, plný energie a víry v sebe sama, a stále má spoustu plánů, avšak za několik vteřin se ponoří do věčné tmy.