Za pseudonymem autora tohoto detektivního románu se ukryl John Banville. Jeden z předních britských literátů, držitel Bookerovy ceny, zvolil alter ego prý proto, že svou knihu považuje za odskok od vážné tvorby, více za plod řemesla než umění. Maně se nabízí paralela s Georgesem Simenonem, který řemeslem nepopíral umění a snad jen kvantita stovek románů, jež podepsal plným jménem, mu překazila získání Nobelovy ceny. Podobně jako Simenon je i Banville mistrem tíživé atmosféry, hlubokých ponorů do psychologie postav, rozpřádání gordických rodinných uzlů, zhusta marného a s bolestnými dopady, a také pozorným kresličem dobových mravů. Nemluvě o jeho kvalitě vypravěče příběhů, byť tento dar je ve světle zbylých nejméně podstatný. Banvilleův Dublin 50. let a chmurná záhada, kořenící o dvacet let hlouběji v minulosti, jeho rozkrývání vztahové patologie a nezaměnitelná atmosféra doby a místa, kde a kdy víra dovedla člověka nejen povznést, ale, nesprávně uchopena, dovést i na scestí, mají všechny atributy literárně vybroušeného díla románu-noir z dílny jakéhosi Blacka…