Tři romány, které kriminální žánr přibližují umění.

V zemi, v níž jsou nejprodávanějšími detektivkami ty půlstoletí staré od Agathy Christie, je tento žánr snadným terčem opovržení. Přesto si některé tituly zaslouží pozornost i těch čtenářů, pro něž luštění záhadných vražd obvykle představuje ztrátu času.

Čeští nakladatelé si totiž začínají více všímat autorů, kteří své příběhy stavějí vynalézavě a přitom nevyspekulovaně, pevně a v širokých souvislostech je zasazují do reality a uvědomují si, že i kriminální žánr může být psán náročnějším stylem než jen takovým, jehož hlavními přednostmi jsou plynulost a spád. V tomto ohledu vyniká na předvánočním trhu trojice titulů: ve dvou případech jde o autory, kteří v češtině publikují poprvé, ve třetím o respektovaného tvůrce psychologických dramat, který za svůj poslední „vážný“ román Moře (záhy vydaný i česky) dostal v roce 2005 nejprestižnější britské literární ocenění Man Booker Prize.

Rvačky s následky

Ir John Banville sice svůj následující román Kdo je bez viny (v originále se jmenuje podle první oběti Christine Falls, překladatel Richard Podaný název změnil zřejmě proto, že se vytrácí vícero významů, jež ona dvě slova, zde použitá jako jména, v angličtině mohou mít) roku 2006 podepsal pseudonymem Benjamin Black, brzy však své inkognito odtajnil a na internetových stránkách se hrdě k tomuto i následujícímu detektivnímu románu hlásí. Jako hlavní inspiraci uvádí Simenonovy romány (nikoli ty s Maigretem, ale jeho takzvané romans durs neboli podstatně drsnější příběhy), ovšem znalci detektivní drsné školy si určitě vzpomenou především na Raymonda Chandlera: Banvillův pátrač Quirke má s Philipem Marlowem kromě doby (Kdo je bez viny se odehrává na počátku padesátých let) a stupňujícího se rozčarování společné přinejmenším to, že mu do náruče padají zámožné krasavice, aniž se o to musí nějak zvlášť snažit. Naštěstí jde ale asi o jediné pomrkávání na čtenáře a odkaz na oblíbené klišé žánru – jinak je totiž celý příběh neobyčejně temný a bezvýchodný, a i když jsou zločinci odhaleni, jejich potrestání je jen naznačeno v epilogu, zatímco život většiny poctivých postav je už nenávratně narušen.
Kouzlo knihy tkví v tom, že autor se příliš nezpronevěřuje své dosavadní tvorbě. Píše stejně elegantním stylem s neokázalými metaforami a častými melancholickými pasážemi, pečlivě studuje psychologii svých postav a podrobně rozkrývá jejich minulost. Drží se sice syžetu detektivky, ale jeho prvky nelítostně domýšlí do důsledků: Quirke tudíž z případu nevyjde s několika šrámy, které se co nevidět zahojí. Naopak je po tvrdém napadení (i to je důležitý prvek drsné školy) doživotně zmrzačen a útočníkům to na rozdíl od svých literárních kolegů nevrátí; nedostane k tomu příležitost - navíc na to ani nemá. Jeho dosavadní soukromý svět je po případu v troskách, takže nakonec největším překvapením je zjištění, že tuhle zuboženou postavu Banville/Black použil ještě v dalším románu Stříbrná labuť (The Silver Swan, 2007), který u nás zatím nevyšel. V letošní novele Lemur už Quirke nevystupuje, ta se ostatně odehrává v současném New Yorku.

Neškodný rapl

Stylem a způsobem vyprávění vyčnívá z početné řady anglosaských tvůrců detektivek a thrillerů i Američan Jonathan Lethem. Román Sirotci z Brooklynu z roku 1999 je prvním jeho dílem, které vychází v češtině, a zároveň také prvním titulem nového nakladatelství Štrob, Širc & Slovák (přeložila Ivana Štěpánková). Byla to odvážná a šťastná volba, protože podobného vypravěče a hlavního hrdinu detektivka patrně ještě neměla (trochu se mu blíží britský román Podivný případ se psem, v němž je pátračem a vypravěčem autistický školák; nejde ovšem o detektivku). Lionel Essrog má totiž vrozenou psychickou poruchu zvanou Tourettův syndrom. Ten se projevuje občasnými nekontrolovatelnými výkřiky nesrozumitelných výrazů, případně novotvarů, které vznikají asociativně na základě momentálního popudu. Dále také obsedantní fixací na čísla (všechny úkony musí například zopakovat tolikrát, kolik mu určuje momentálně platné číslo – dejme tomu šestka) a nutkavým dotýkáním se lidí či předmětů. Mimo tyto záchvaty je Lionel docela normální a poměrně inteligentní, své postižení si uvědomuje se všemi důsledky, dokonce zkouší nějak je ovládat či alespoň korigovat, což se mu pochopitelně příliš nedaří, zvláště pak ve vypjatých situacích. Lethem tyto jeho záchvaty a podivínské tiky využívá sice velmi citlivě, ale zároveň šikovně - tak, aby nenadále odlehčily situaci; občas to vypadá, jako by do drsné gangsterky pronikla groteska. Milostná scéna, v níž Lionel úzkostlivě kontroluje svůj syndrom, je ovšem odzbrojujícím způsobem komická i dojemná a zářila by i v jakémkoli „vážném“ románu. Neobvyklý detektiv je většině lidí k smíchu, ostatní buď rozčiluje, nebo ho politují. Syndrom ho sice v lecčems diskvalifikuje, ale na druhou stranu mu poskytuje výhodné krytí: před neškodným raplem se lidé ochotněji rozpovídají. Což je zvláště užitečné ve čtvrti, která je ovládána blíže nespecifikovanou mafií. Lionel a jeho tři kamarádi pro ni nevědomky (tedy přinejmenším někteří) pracovali od klukovského věku a jejich příběh jako by byl jistou variantou ságy o zrodu gangu z party kamarádů, jak to známe například z Leoneho snímku Tenkrát v Americe (a už méně z jeho literární předlohy od bývalého gangstera Harryho Greye). Pak je ovšem jejich šéf v podstatě před Lionelovýma očima zabit a osu neobvyklého příběhu tvoří pátrání po motivu a objednavatelích vraždy. Jonathan Lethem za knihu dostal ocenění za nejlepší detektivku roku i Cenu klubu amerických kritiků za nejlepší beletrii.

Pipi hackerkou

Ceny sbírají i knihy Švéda Stiega Larssona, ještě důležitější je však jejich bezprecedentní čtenářská obliba po celé Evropě. Larssonovy knihy se vyšplhaly do čela žebříčků od Skandinávie přes Německo až po Francii: nakladatelství Host, které vydalo jeho prvotinu Muži, kteří nenávidí ženy (v překladu Azity Haidarové), uvádí cifru šest milionů prodaných výtisků… V nabídce nakladatelství, které se dlouhá léta specializovalo na poezii, literární vědu a původní českou prózu, je to mimochodem první detektivka – ale opět taková, která by jeho dosavadní příznivce neměla odradit.
Jestliže výjimečnost Banvilleova románu spočívá v aristokratickém stylu a důsledném realismu a Lethemova zase v překvapivém obsazení hlavní postavy, velikost Stiega Larssona tkví v obdivuhodné komplexitě. Sice s nutným zjednodušením, ale jinak velmi výstižně, přesně a především značně kriticky líčí svět médií a novinářů, způsoby shánění kompromitujících materiálů, triky mocných byznysmenů a také historii jedné rozvětvené bohaté rodiny. Rozhořčuje ho především devótnost ekonomických novinářů, kteří podle hlavního hrdiny Mikaela Blomkvista málo pronásledují průmyslníky a burziány a nedůsledně odkrývají jejich machinace. Ještě horšími padouchy jsou však muži bez rozdílu společenského postavení, kteří využívají své fyzické (i jiné) převahy nad ženami k tomu, aby je ponižovali, trápili, znásilňovali či dokonce vraždili. Právě série brutálních vražd je v pozadí tajemného zmizení neteře průmyslového magnáta, který si Mikaela najde v jeho slabém okamžiku a přiměje ho, aby zdánlivě ztracený případ znovu otevřel. Pomáhá mu v tom o generaci mladší hackerka Lisbeth (Larsson ji údajně stvořil tak, že si představil Pipi Dlouhou punčochu v jedenadvacátém století), která je sice nezdravě uzavřená, ale zároveň dokáže vynalézavým způsobem na kohokoli vyzrát.
Larsson byl novinář a zemřel na infarkt v roce 2004, když mu bylo padesát; kniha Muži, kteří nenávidí ženy mu tedy – spolu s dvěma dalšími pokračováními – vyšla posmrtně. I v nich se objevují hrdinové známí z jeho prvotiny a Larsson se v rozhovoru vyjádřil, že celá trilogie je rafinovaně provázána, a to nejen investigativním časopisem Milénium, podle něhož se jmenuje. Uvidíme, jak to celé dopadne, snad trochu méně jednoznačně než Muži, kteří nenávidí ženy – slibně rozvinutý příběh s cennými pohledy na často idealizovaná povolání novinářů a soukromých detektivů kazí totální happy end. Z obou hlavních hrdinů (zejména z Lisbeth) se totiž stávají „supermani“, kteří se za předchozí příkoří pomstí ve velkém – až příliš velkém – stylu. Jako by tu idylický konec reagoval na Larssonovy profesionální frustrace: vyhroceně protirasistický časopis, který vydával, musel být po několika vyčerpávajících letech zastaven.
Letitá obliba kriminálního žánru spočívá do značné míry v mírně infantilní touze po útěšném světě s pevnými pravidly, jaký si pamatujeme z pohádek. Záhada bude rozluštěna, padouch dopaden, hrdina se pustí do další hádanky a čtenář může spokojeně usnout. Výše zmíněná trojice románů může spojit dva čtenářské tábory: ctitelé náročnější literatury si u nich mohou odpočinout a zároveň neklesnout pod svou úroveň, fanoušci žánru dostanou, co očekávají – s tím, že namísto v loutkovém divadélku se ocitnou ve světě podstatně bližším tomu reálnému.