A válka jeho legendárních Strážců je velmi studená

Dnes se přívlastek kultovní používá pro kdejaké dílko, pokud jeho autor sežene alespoň pár uctívačů. Pravý kult však musí být prověřen časem. Příběhy, které vytvořil britský komiksový scenárista Alan Moore, mají ovšem na tuhle charakteristiku nezpochybnitelný nárok. Nedávno se na český trh dostalo Moorovo nejslavnější dílo Strážci – jedna z knih, jež kdysi přehlížený brakový žánr dokázala pozdvihnout na uměleckou úroveň, jakou očekáváme od filmu nebo literatury.

Čarodějův učeň

Alan Moore přišel na svět v roce 1953 v anglickém Northamptonu. Jeho otec pracoval jako pivovarnický dělník, takže blahobytu si rodina zrovna neužila. Alana formovala nejen chudoba a staré americké komiksy, které od dětství hltal, ale také jeho babička – prý velmi zbožná a pověrčivá žena. Z konzervativní střední školy Moora vyhodili a žádná jiná ho nevzala, takže byl od svých osmnácti let nezaměstnaný a pro pracovní trh naprosto nepoužitelný. Právě v té době začal s přáteli vydávat komiksový časopis Embryo, později přispíval také do hudebního týdeníku Sounds.
Na vrchol začíná Moore stoupat v 80. letech. Ve své tvorbě se inspiroval nejen u literárních nebo komiksových veličin, ale vzorem mu byl také velký mág Aleister Crowley (1875–1947), autor magických knih a vůdce řádu Ordo Templi Orientis. O existenci tohoto muže věděl Moore od svých dvanácti, kdy mu kdosi řekl, že Crowley je ten nejohavnější člověk na světě. Prvotní chuť na zakázané ovoce pak u Moora během let přerostla v hluboký zájem o magii. Definitivně autor zazářil v roce 1986 právě knihou Strážci – jako první komiks v historii dostala cenu Hugo za nejlepší příběh z oblasti science fiction nebo fantasy. Alan Moore se tak dostal na špici trendu, jenž se v komiksu objevuje od konce 70. let: vznikají příběhy s románovou strukturou a uměleckými ambicemi, které kritika – ve snaze odlišit je od podřadných dílek – označuje termínem „grafický román“.

Všichni měli na vybranou

Ale konečně ke knize. Strážci začínají svižně, krev zavražděného se objeví hned v prvním obrázku. A komentář jednoho z aktérů říká: „Všichni měli na vybranou a mohli kráčet ve šlépějích dobrých lidí, jako byl můj otec nebo prezident Truman. Slušných lidí, kteří věřili na každodenní práci za každodenní mzdu. Namísto toho se vydávají za trusem chlípníků a komunistů.“ Čtenář začíná tušit, že kulisami Strážců bude studená válka.
Děj je situován do Spojených států poloviny 80. let. Autoři ovšem vytvořili vlastní svět, který se tomu našemu pouze podobá. Prezidentem je Richard Nixon, který vládne již čtvrté volební období, Bernstein a Woodward ho nesestřelí aférou Watergate, ale skončí svůj život kdesi v garáži. Amerika vyhrála válku ve Vietnamu a vzduch křižují vzducholodě. A hlavně je to svět, ve kterém působila skupinka maskovaných superhrdinů, než jejich činnost po stížnostech občanů v roce 1977 znemožnil zákon senátora Keena: Strážci byli příliš nevypočitatelní. Mužem, který pronáší úvodní komentář, je strážce jménem Rorschach, postava krajně pravicového smýšlení, prodchnutá děsivým morálním absolutismem. Krev patří jeho bývalému kolegovi Edwardu Blakeovi, kterého po zákazu činnosti americká vláda angažovala jako agenta ve vietnamské válce. Kromě něj mohl v činnosti legálně a pod kontrolou vlády pokračovat jen doktor Manhattan, který svými schopnostmi drží na uzdě nukleární moc Sovětského svazu. Rorschach zjišťuje, že se kdosi pokouší superhrdiny likvidovat, jeho pátrání po viníkovi pak tvoří osu příběhu. Zdroj zla se nakonec ukáže být blíž, než si čtenář myslí.
Strážci jsou vlastně dekonstrukcí superhrdinských vyprávění, jaká zná americký komiks od konce 30. let. Na rozdíl od Supermana nebo Batmana mají Moorovy postavy minulost, jsou zatíženy psychologickými problémy a váhají. Jsou to vlastně normální Američané, kteří se kdysi rozhodli, že budou bojovat proti zločinu. Mohou zahynout při dopravní nehodě nebo skončit jako nemocné a zapomenuté trosky. Moore ve svém alternativním světě vlastně popisuje zákonitosti, které známe i v tom našem. Ano, superhrdinové občas odcházejí do důchodu, když to mocní nařídí.

Do srdce temnoty

Alan Moore se ve svých námětech k některým tématům stále vrací. Není to poprvé, kdy jsou třeba supehrdinové vylíčeni jako dost podivný spolek. Už v Lize výjimečných najdeme mezi postavami psychopata závislého na opiu, stejně jako misogyna. Také sond do temných zákoutí lidské duše nebo společnosti má Moore za sebou víc, neopominutelný je hlavně rozsahem i obsahem monstrózní komiks Z pekla, v němž autor podává vlastní verzi příběhu Jacka Rozparovače. Tuhle výpravu do „srdce temnoty“, doprovázenou téměř vědeckým poznámkovým aparátem, můžeme chápat také jako nepřikrášlený portrét viktoriánské Anglie. Čtenáři i recenzenti se shodují, že Moorovu nejslavnější knihu je třeba číst přinejmenším dvakrát. Strážci se podobají skládačce, ke které výrobce nepřiložil předem všechny součástky a hodlá je „zákazníkovi“ přidělovat postupně. Teprve po desítkách stran narazíte na událost, která vám objasní něco z předešlého. Uživatelsky to není vždy zrovna příjemné, ale v životě to chodí podobně. Komiksový fajnšmekr jistě ocení bezpočet narážek na klasiku žánru, i ne zcela poučený čtenář si však přijde na své: autoři vytvořili dílo, které snese kritéria kladená na „vážný“ román, ať už jde o témata (morálka, heroismus, zneužití moci), složitost postav (sexualita, nihilismus, morální fundamentalismus) nebo profesionalitu zpracování.
Jenom poznámka na okraj. Zdejšímu čtenáři může být poněkud cizí onen všeprostupující strach z možné jaderné války. V západní sci-fi se to přímo hemží Sověty a jejich hrůzu budícími atomovkami. Zdá se, že Zápaďáci se války báli zcela upřímně. Ne že by to našinci bylo jedno, ale ten strach byl jaksi povinný a oficiální. A sotva jsme se mohli začít bát dobrovolně, hlavní riziko pominulo. Aspoň si to můžeme víc užít v literatuře.