Nejzásadnější komiksy jsou podle fanoušků dva: Návrat temného rytíře od Franka Millera a Strážci (Watchmen) od Alana Moora. Právě druhý z nich, 416 stránkový epos demytizující ony maskované komiksové hrdiny právě vydalo nakladatelství BB/art.

Komiks vznikal a je zasazen do poloviny osmdesátých let, odehrává se pochopitelně v Americe, v té době sužované hysterií z atomové války, a svou atmosférou dost připomíná slavný Kubrickův film Doktor Divnoláska. Ale není to jen ona marnost, co činí z Watchmenů dílo natolik přelomové. Poprvé v žánru se někdo doopravdy zajímal o to, co se odehrává za maskou superhrdinů a co se odehrává v hlavách lidí, o které se Strážci starají. „Quis custodiet ipsos custodes?“ Kdo střeží ty, kdož střeží nás? To je ústřední myšlenka celého obrazového románu.
Na počátku příběhu někdo začne vraždit maskované hrdiny, kteří jsou v té době už osm let ve výslužbě, postaveni mimo zákon. Celou záležitost sice zakrývá davová hysterie namířená na sovětské Rusko, ale poslední z maskovaných, jenž odmítl odložit tajnou identitu, se pustí do řešení tohoto případu. Moore po doušcích odkrývá duše hrdinů a čtenář žasne víc a víc nad jejich bizarností a jakousi zvrácenou pitoreskností. Až na jednoho jsou maskovaní hrdinové lidmi bez zvláštních schopností, ale s nejrůznějšími motivy, z nichž není neobvyklý fetišismus, láska ke komiksům nebo touha po slávě či prostém násilí. Moore je ukazuje jako podivné společenstvo se sociopatologickými sklony a nejrůznějšími komplexy. Přesto všechno však stojí stále ještě na té správné straně zákona, i když hranice je leckdy velmi nezřetelná jak pro veřejnost, tak pro hrdiny samotné.
Moore ve své knize líčí celou historii okostýmovaných hrdinů nejen přímo v komiksu, ale také na stránkách fiktivních dobových publikací, výstřižků z novin, studií… To vše dodává Strážcům i po dvaceti letech plastičnost, kterou bychom u na první pohled nepříliš moderní kresby ani nečekali. Kresba Deva Gibbonse je typická pro osmdesátá léta, srozumitelná, komiksová, k českému vydání jen tolik, že vypadá o několik set procent lépe než originál.
Alan Moore je znám jako scénárista, jenž umí pracovat se dvěma prvky: s láskou a detaily. Ani zde tomu není jinak, Watchmeni jsou možná z tohoto hlediska nejpropracovanější. Z některých nepřímých souvislostí v příběhu až stydne krev v žilách, skvěle provedené je nepřímé komentovaní celého příběhu ze stránek pirátského komiksu, jenž si na ulici u novinového stánku čte každý den jakýsi mladík. Na každé stránce a na každém obrázku jsou nápisy a předměty, které se jemně zapojují do děje, pokud jste dost pozorní a povšimnete si jich, a na každé stránce je též vidět nesmírná něha, se kterou autor ničil jeden ze svých nejmilejších mýtů – Mýtus o novodobých hrdinech.
Čteme příběh o zodpovědnosti a síle ji unést. Skupinka podivínů a slabochů s vlastními problémy má nahradit svědomí celého lidstva. Zvláštní, bizarní, ale ať už jsou, jací jsou, zůstanou oproti lidstvu doopravdy lidmi.
Pochybujete-li snad stále ještě o přelomovosti Strážců, buďte si jisti, že v našich kinech před nedávnem velice úspěšní Úžasňákovi nejen vycházejí svou podstatou, ale i mnoha dalšími motivy právě z Moorova díla, které není ani po dvaceti letech překonáno.