O komiksech či grafických románech a jejich sounáležitosti s tím, co je považováno za umění a hodnotnou literaturu, se přestalo pochybovat po takových počinech, jakým byl například i v LtN recenzovaný komiksový opus Alana Moora Z pekla. Ostatně právě ten zbavil přezíravého náhledu na „obrázky a bubliny“ autora této recenze, který se ještě před nedávnem netajil tím, že komiksy se číst nedají a nemají. Moore svým „pekelným“ románem prokázal, že snad až ekvilibristický přístup k jazyku příběhu a psaní vůbec není výhradní schopností prozaiků; a jeho vpád literatury do komiksových příběhů byl nadmíru přesvědčivý.

Moorův jiný grafický román Watchmen, jenž je považován za milník v historii komiksů (původně vyšel v roce 1984), je dalším dokladem toho, že komiks může být literaturou se vším, co k ní patří, a že dokonce může posunout hranice až tam, kam pro formální překážky próza nikdy vstoupit nemůže. To vše v případě Watchmenů navíc Moore předvedl na tématu ryze pokleslém, pro komiksovou produkci však určujícím: vybral si fenomén superhrdinství. To dle svého zvyku nenápadně zbavuje předpony super: postupně obnažuje jejich lidství, jejich normalitu. Svlékání superhrdinské kůže pomocí propracované psychologie postav je srovnatelné s takřka hlubinně psychologickým postupem terapeuta, jenž se za fasádou zbytnělých eg snaží dopátrat stínů osobností skrývajících se pod maskou. Autor přináší uvěřitelné vysvětlení (a to hned několikeré) jevu tak neuvěřitelného, jakým je obrana pořádku a spravedlnosti z pozice člověka navlečeného jako na maškarní bál.
Geneze superhrdinů je u Moora spjata s boomem superhrdinských obrázkových příběhů a motivace jedné z okostýmovaných postav je pak věcně vystižena prostou a přirozenou, snad až dětskou touhou po dobrodružství ve světě, v němž dobro sice neustále zápolí se zlem, ale také neustále a s přehledem vyhrává. Po světě, který by byl komiksovým příběhem. Krom veskrze morálních důvodů pro navlečení masky Moore u několika maskovaných hrdinů umně využívá i motivů nízkých, ale neméně lidských. Obhájce pořádku tak může býti zakomplexovanou osobou, jež pod rouškou boje proti zločinu jen nechává propukat vlastní mnohdy až patologické či sexuálně motivované touhy po násilí a fašistoidní tendence, nebo si jen vytvoří image, kterou pak promění v peníze.
Jediným superhrdinou, který se alespoň co do schopností přibližuje těm z klasických obrázkových sešitů, je v knize dr. Manhattan, bývalý jaderný vědec, jenž byl nedopatřením rozložen na prvočástice a po opětovném spojení oplývá celou řadou superschopností. Píše se rok 1985 a právě dr. Manhattan v pozici superzbraně udržuje svět v nejisté, ale přece jen rovnováze. Vědomí odpovědnosti za svět a za moc, jíž vládnou či kdysi vládli, je vlastní všem maskovaným, kteří jsou ale až na jednu rebelantskou výjimku (Rorschach) a Dr. Manhattana zavržení, protože jejich činnost byla zákonem zakázána. Ukáže se ale, že svět hrdiny stále potřebuje, ale také to, že superhrdinové v „důchodu“ touží opět po své bývalé identitě.
Nebyl by to Moore, aby svou literární výbavu cele nezúročil, a tak je i v tomto komiksu textu mnohem více, než bývá zvykem. Každá kapitola je doplněna třístránkovým dovětkem a Moorovi ponechává jak prostor pro dokreslení příběhu, tak především místo pro využití nespočtu stylů psaní. Román tím získává i jakousi dokumentární polohu, kterou jen podtrhují reálie 20. století a tematický důraz na studenou válku, jež je chytře představena jako souboj čerta s ďáblem. Moore se nestaví na žádnou stranu a nechává skrze příběh naplno vyznít hrůzu z konečné, protože jaderné války, ale i dnes aktuální otázku světového četníka a preventivních vojenských úderů. Nikoliv neznámý se jeví i důraz na přivlastnění Boha, jenž se ve světovém konfliktu postaví na jednu stranu, která si jej přivlastní a jeho jménem válčí. Autor s analytickou přesností líčí svět, v němž žijeme i my. Svět, který byl díky vynálezům v očích jejich průkopníků líčen jako ráj, ale vůbec se mu nepodobá. Svět, v němž se ve jménu míru zbrojí více nežli kdykoliv předtím („Války, které měly ukončit války, a zbraně, které měly ukončit války, to vše selhalo.“).
Ačkoliv jde o grafický román, jeho čtení není především kvůli mnohovrstevnatosti dějových linií a nejrůznějších podtextů ničím jednoduchým. Moore vedle melodie hlavní, nechává zaznít mnoho nástrojů, jejichž hra na první pohled nemá ani přímou souvislost s příběhem, po chvíli ale zjistíte, že tu hrají roli dvojí. Jsou tu jaksi samy o sobě, ale zároveň záměrně doplňují děj, s kterým zdánlivě nekorespondují. Jsou dovětkem k příběhu i jeho komentářem. Celý román tak například sledujeme chlapce, jemuž přes rameno nahlížíme do pirátského komiksu, abychom s údivem přišli na to, že řečí analogie a metafory se tu nenápadně pomáhá hlavnímu syžetu a přitom se staví i vedlejší příběh samostatný. Jeden jediný obraz je tak mnohdy doplněn dialogem, jenž k němu patří, ale zároveň textem, jenž s vlastní kresbou nikterak nesouvisí. Právě tak ale Moore udržuje dvě dějové linie v jedné a násobí tempo příběhu. Český čtenář si to může vychutnat především díky skvělé překladatelské práci Viktora Janiše. Neodpustím si citovat alespoň jedno jazykově vtipné kouzlo, které pronáší nešťastný trafikant, jenž předpovídá konec světa a varuje před lidskou apatií: „Dokonce i slovo fuč by bylo fuč.“
Od počátku předvídaný příchod moderního armageddonu je v knize oznamován na počátku každé kapitoly, kde se až na detail v identických kresbách nástěnných hodin minutová ručička neustále přibližuje k hodině dvanácté a funguje jako další v řadě symbolů, kterých tu Moore rozesel bezpočet. Jednotlivé kapitoly jsou zakončeny aforismy a výroky slavných, které jsou vybrány s pečlivostí, které shrnují předchozí obsah. Moore zkrátka ukazuje, kolik způsobů dokáže použít k sdělení téhož. Dosáhne tak až chirurgické přesnosti sdělení.
Například v páté kapitole na revoltujícím Rorschachovi přibližuje nietzschovskou filosofii a náhled na svět, aniž by se dopouštěl zbytečných zjednodušení a složité převáděl v jednoduché. Věčný rebelant a radikál Rorschach zdá se být obdařen nietzschovskou „odvahou vidět“, což dokládá i jeho civilní identita, v níž bez masky prochází ulicemi velkoměsta s heslem „konec se blíží“, přičemž evokuje představu nihilistického proroka činu (nikoliv slov) par excellence.
Watchmeni jsou literárně vyzrálou procházkou světem, který není úplně náš, a přitom je nám povědomý, ale také sebeanalýzou superhrdinského žánru, která jako každá psychoanalýza přináší vhled a snad i katarzi pro analyzovaného. Nutí k přemýšlení o motivech odvážných i mocných a mottem knihy "kdo střeží ty, kdož střeží nás?" otevírá otázku zodpovědnosti za svět, ale i naší zodpovědnosti k těm, kterým jsme moc svět ovlivňovat přiřkli. Může se totiž stát, že strážci přestanou hlídat a pod rouškou řečí o obraně světa začnou sledovat své vlastní zájmy.