Mnoho bylo v posledních letech napsáno o slízávání komiksové smetany, díky které si nevážíme marvelovských i jiných hamburgerů. Dobře, připouštím, že této krmě si nelze vážit v žádné podobě, nicméně je faktem, že i poctivý hospodský akční komiksový gulášek vychází z tohoto srovnání hůře, než by si zasloužil. A co teprve nyní, kdy nadešel čas (jak by se vyjádřili Asterixovi Normané) smetany na smetaně: Strážců.
Názory jsou samozřejmě od toho, aby se různily, a nepředpokládám, že fanoušci Loba mi dají v následujícím prohlášení za pravdu, ale přesto si troufnu uvést, že Strážci překonal Moore nejen sám sebe, ale málem i všechno, co u nás zatím vyšlo. Snad jen Návrat Temného rytíře a dnes již letité Zázraky jsou na takové výši, aby se s Watchmeny mohly strkat o první místo. Protože byla-li Liga výjimečných detailní skládanka viktoriánské plachetnice, pak projekt Z pekla znamenal slepit tuto loď uvnitř lahve z kouřového skla – a Strážci jsou touto lodí skutečnou. Skutečnou plachetnicí černé barvy a plné ztracených duší, o které člen její posádky Černovous prohlašuje: „Můj houpavý svět z prken, plný smradu a soli, je peklo, ale ten váš lepší není, kde lump bohatne a čest jde o žebrácké holi a kněží prodávají rozhřešení.“
A svět Strážců opravdu není lepší – protože je přesně jako ten náš. Vlastně ne, vlastně je lepší o skupinu maskovaných vigilantů, kteří se bijí za právo, pořádek a spravedlnost. Krotí zločin, dokud mohou, dokud nejsou zakázáni a násilně rozpuštěni. A tehdy, jak už se tak říká, začíná náš příběh…
Začíná škaredě, a buďte ujištěni, že lepší už to nebude. Spíš naopak. Začíná smrtí jednoho z bývalých mstitelů, který je vyhozen z okna mrakodrapu. A protože další útok na sebe nenechá dlouho čekat, není těžké si dovodit, že se kdosi rozhodl „očistit“ svět od jeho strážců. Jeden z nich, Rorschach, který svou tvář oděl maskou ozdobenou skvrnami tak oblíbenými všemi psychiatry na světě a nepověsil ji zcela na hřebík, se rozhodl tomuto mstiteli mstitelů postavit. Uvědomuje si, že ani on sám zdaleka není bez viny? Pokud ano, nebere na to ohled a jde tvrdě až surově za svým cílem.
Alan Moore totiž strhl superhrdinům jejich vnitřní masky. Je ovšem příliš dobrým autorem na to, aby bílé zaměnil za černé, aby problémy mstitelů jen tak jednoduše vyměnil za problémy světa s nimi. Protože všichni mají své problémy, své světlé a temné stránky, celé kontinenty, národy, jejich mocní i ten nejposlednější bezdomovec. Doktor Manhattan, disponující těmi jedinými superschopnostmi hodnými tohoto označení, necítí potřebu zachraňovat svět, ze kterého jej vyčlenila fyzikální nehoda a následně bulvární tisk. Komediant zhrubl a stal se velmi surovým, když prohlédl oponu téhož světa, protože jedině tak si mohl uchovat alespoň dílčí duševní zdraví. A Rorschach, páchnoucí, nevzhledný a nevychovaný, opuštěný psychiatrický případ? Porozumíte mu víc, než takzvané civilizaci kolem něj.
Strážci ale nejsou jen o vymačkávání duševních beďarů, to by Moora na komiksový Olymp nevyneslo. Autor tuto psychologii vložil do plně funkčního příběhu, a vlastně mnoha různých příběhů. Vedle vlastního pátrání po vrahovi maskovaných mstitelů se vrací i k jejich starší generaci a popisuje situace, do kterých se patrně žádní jiní superhrdinové nikdy nedostali: „A pamatuješ na kapitána Masakra? Co se vydával za superpadoucha, aby si od nás vysloužil výprask?“ – „No, to mi vykládej. Vzpomínám si, jak jsem ho chytila a ještě nevěděla, o co mu jde. Začala jsem ho mydlit a v duchu jsem si říkala: ‚Jéžiš, ten ale nějak divně dejchá! Že by měl astma?‘“
Možná náš skutečný svět v šedesátých letech zachránila od nukleární války prohra Američanů ve Vietnamu, ale USA v komiksu tuto válku vyhrály, a tak je Sovětský svaz o dvacet let později mnohem neústupnější ve svých nárocích v Afghánistánu i jinde. A když Spojené státy přijdou o svou největší odstrašující zbraň, nic už nebrání několika bláznům myslet si, že právě oni atomovou apokalypsu přežijí…
Komiksem prorůstají hororově beznadějné Příběhy černé lodě, každá kapitola je doplněna nějakými „výňatky z dobových materiálů“ a všechno dohromady dává hutný příběh směřující ke konci stejně tak nepředpokladatelnému, jako nevyhnutelnému. Není to lehké a není to veselé čtení, a už vůbec to není čtení do tramvaje. Kresba Dava Gibbonse je umírněná, v podstatě jen podtrhuje scénář a umožňuje mu, aby se při svém objemu vešel na „pouhých“ čtyři sta stránek. Musí, protože na rozdíl například od Alexe Rosse, který v Zázracích předváděl marvelovské univerzum, jde tady hlavně o vesmíry vnitřní. Vesmíry „kladných“ psychopatů, jako je Rorschach. Mrazivou prázdnotu přeplněného vězení, ve kterém „Rorschach není zavřený se všemi ostatními. OSTATNÍ jsou tam zavření s NÍM!“

hodnocení: 5