Jak americký comics dospěl v ohni studené války

Na rozdíl od Evropy začal comics v USA využívat svůj potenciál mnohem později. Kvůli silné cenzuře se dlouho omezoval na tvorbu pro teenagery a v očích většiny lidí se pevně spojil se superhrdinskými příběhy. 80. léta vše změnila. Americký comics dospěl. A superhrdinové s ním. Ale zatímco Frank Miller (Sin City) k této revoluci ve svém Návratu temného rytíře využil klasickou postavu Batmana, scénárista Alan Moore (Top 10, Z pekla) si stvořil vlastní (super)postavy. A vlastní svět.

Ten báječný nový svět

Rok 1985, planeta Země. Vše vypadá na první pohled, jak si pamatujeme z učebnic dějepisu, jenže… Aféra Watergate kvůli vraždě několika novinářů nikdy nenastala a Nixon je stále americkým prezidentem. Hysterické cenzurní tažení z 50. let proti společnosti E.C. Comics, které stálo za pádem comicsu do osidel teenagerů, americká vláda v této historické alternativě nepodpořila, ale udělala pravý opak a US comics tak dospěl o několik desetiletí dříve. Příčina toho všeho a mnoha dalšího tkvěla v superhrdinech, kteří opustili stránky comicsů a stali se realitou. Stejného roku, kdy i v tomto světě vznikl Superman (1938), se totiž našlo několik lidí, kteří se rozhodli ochraňovat spravedlnost pod maskou a pláštěm osamělých bojovníků. Na rozdíl od jejich kreslených vzorů však šlo o „pouhé“ lidi bez jakýchkoliv superschopností. Největší slávy dosáhli za druhé světové války, ale pak už je čekal jen pomalý úpadek, až byli Keenovým zákonem z roku 1977 zakázáni. Svět by rychle zapomněl, kdyby v důsledku laboratorní nehody nevznikl v roce 1959 jediný skutečný superhrdina – Doktor Manhattan. Ten má schopnosti Boha a tudíž se stal americkou zbraní číslo jedna, díky níž USA nejen vyhráli Vietnam, ale zároveň drží Sovětský svaz v šachu. Jenže najednou začnou bývalí superhrdinové umírat a Manhattan je odstraněn. SSSR vzápětí vtrhává do Afghánistánu, studená válka začíná eskalovat. Do jaderné apokalypsy zbývá jen pár dní…
Kdo by však teď čekal hrdinské vzepětí starých maskovaných strážců, kteří si uvědomí svou odpovědnost a zachrání svět, čekal by marně. Watchmeni jsou, stejně jako Millerův Batman, striktně reální pokud jde o (super)lidské pohnutky a chování. Touto cestou se záhy vydá celý americký comics.

Kde je pravda?

Alanu Mooreovi ve Watchmenech nejde o akční hrdinství, na impozantním rozsahu 410 stran se zajímá o jiné věci. Nejen proč superhrdinové konají to, co konají, ale obecně, co pohání lidské jednání. Využívá strachu a rekvizit studené války, aby rozebral, co v lidské psychice je za toto chování zodpovědné. Klade si otázky dotýkající se podstaty lidské přirozenosti a hledá kořeny v neschopnosti porozumění a odpuštění. Přemýšlí o podstatě tohoto světa a čtenáři předhazuje mnohé teorie dotýkající se smyslu naší existence i osudu. Existuje Bůh? Co znamená lidstvo v měřítku vesmíru? Kde je pravda? Postavy se ve svých názorech pohybují od krajní levice k ultrapravici, ale nakonec je jen na čtenáři, kam se přikloní. Všemu je nasazena koruna, když se pod členitým a širokým tokem vyprávění zjeví tak silný a originální příběh, jaký se vidí jen párkrát v životě. A – ač je to již tisíckrát použité klišé – vše od tohoto okamžiku směřuje k jednomu z nejdrtivějších a nejpůsobivějších finále, jaké nám světové umění za posledních dvacet let nabídlo.

Pochopit především

Další Mooreovou silnou stránkou je propracovanost postav. Autor neváhá věnovat popisu jednoho hrdiny celou kapitolu, vše doplňuje účelnými a živými dialogy/monology a celý příběh oplétá rozsáhlým „doplňkovým“ aparátem. Mezi jednotlivé kapitoly jsou vloženy beletrické části, které dále dokreslují komplexnost tohoto světa a v něm obsažených otázek. Najdeme zde výňatky z fiktivní knihy jednoho z maskovaných hrdinů, v nichž uvádí své důvody boje se zločinem, stať o strategii a mezinárodních vztazích v souvislosti s jadernou válkou (a Dr. Manhattanem), „historické“ pojednání o comicsu, ukázky z novin, rozhovory se superhrdiny, jejich policejní složky… Vše s jediným účelem – ještě více zautentičtit všechny hlavní postavy a pomoci nám pochopit jejich chování.

Výlučně comicsový prostředek

Stejně vynalézavá a nápaditá je i forma příběhu. Moore důkladně a pomalu buduje atmosféru za pomoci jednotlivých, často tématicky odlišných kapitol. Příběh se větví, proplétá a obsahuje četné, vždy však odůvodněné, prostřihy do minulosti. Autor přitom používá postupy, které jsou novátorské dodnes. Ostatně ve Watchmenech byla poprvé do absolutní dokonalosti dovedena i jedna z nejsilnějších zbraní comicsu. Samostatné dějové linie jsou do sebe totiž „zaklíněny“ nejen obrazně řečeno. Dochází zde k bleskurychlým střihům, v nichž se jednotlivá comicsová políčka – vyprávějící odlišné příběhy – vzájemně prohazují. Dialogy z jedné části příběhu se objevují v rámečcích ukazujících příběh druhý. Moore to však kloubí tak dokonale, že tímto přístupem nevnáší do čtenářovy mysli zmatek, ale naopak vše ještě umocňuje a zesiluje. Jednotlivé příběhy či jejich linie, ač mnohdy na první pohled naprosto nesouvisející, jsou totiž vždy zvoleny tak, aby spolu ve své podstatě a obecné myšlence vzájemně korespondovaly. To dává čtenáři možnost odlišné interpretace v jádru stejných událostí. A především se tímto skládáním kontrastních výpovědí a pouze vnějškově nespojitých obrazů a textů jejich celkový účinek mnohonásobně násobí. Dle mnohých comicsových teoretiků je právě toto jeden z výlučně comicsových prostředků, který dokonale neovládá žádná jiná umělecká forma. Tím Watchmeni definitivně potvrzují, že comics není žánr, ale médium, které může vyprávět jakýkoliv příběh, přiblížit nám jakékoli emoce či atmosféru a lze ho poměřovat těmi nejpřísnějšími měřítky. To ostatně platí i pro samotnou kresbu, která je technicky dokonalou ukázkou amerického realistického mainstreamu: anatomicky dokonalá a detailně přesná. I přes menší množství barevných odstínů, charakteristických pro dobu vzniku (1986/7), je nejen skvělým nosičem příběhu, ale ve své strohosti často jednoduše krásná.
Watchmeny lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu, číst je jako psychologickou sondu, filozofický traktát nebo strhující thriller, především nám ale dávají přehršel podnětů k zamyšlení nad tím, co jsme my lidé vlastně zač. Což je hlavním posláním umění.